Hrdinou klasického vtipu je rabín, jenž má rozsoudit spor. První z rozhádaných vyjeví svou verzi a rabín přikývne: „Máte pravdu.“ Nato se rozhovoří druhý. „Máte pravdu,“ odvětí rabín. Kdosi z obecenstva zahlaholí: „Oba přece nemohou mít pravdu.“ Rabín se zamyslí, načež praví: „I vy máte pravdu.“
Barack Obama je úplně jako ten rabín, říká Arnold Kling, americký ekonom, jenž přednáší na Univerzitě George Masona. Kling rozlišuje dva typy lídrů: první přistupuje k vnějšímu světu s plánem, jemuž podřizuje vše ostatní, všechna svá rozhodnutí; druhý typ bere vnější svět tak, jak přichází, a následně se mu přizpůsobuje, hledá nové příležitosti a neustále poupravuje dílčí plány. „Obama i rabín jsou ten druhý typ.“
Nový americký prezident je v jistém smyslu skutečně „mistrem ve vysílání smíšených a nejednoznačných poselství“, jak ho popisuje Kling. Na jedné straně v předvolební kampani nešetřil výroky se silnou sociální a na americké poměry až socialistickou dimenzí (zdravotnická reforma, veřejné práce), na straně druhé tvoří páteř jeho týmu ekonomických poradců lidé, kteří v devadesátých letech v Clintonově éře podle mnohých nepatřičně rozvolňovali trhy, čímž ke krizi přispěli mnohem více než Bushova administrativa.
„Například Lawrence Summers, Obamův klíčový ekonomický poradce, byl jedním z lidí, kteří během Clintonovy administrativy vehementně prosazovali zrušení Glass- – Steagallova zákona. To pak komerčním bankám umožnilo vstoupit do sféry bank investičních a obecně to vedlo k růstu rizikových operací bank,“ řekl nedávno TÝDNU Paul De Grauwe, profesor ekonomie z Katolické univerzity v belgické Lovani.
Změna? Bude druhá šance
Timothy Geithner, jehož si Obama vybral za svého ministra financí, se může jevit podobně nejednoznačně. V září nechal z pozice šéfa newyorského Fedu padnout investiční banku Lehman Brothers – což lze považovat za jeden z mála závanů tržního uvažování v krizové době; nyní, zdá se, zamýšlí pokračovat v sanačních zásazích Bushovy administrativy – ba je i zesílit. Poučení z velké hospodářské krize i z japonské deflační krize devadesátých let teď totiž „čte“ takto: se záchrannými opatřeními se nesmí přestat, dokud nebude ekonomika jevit jasné známky oživení.
Jinými slovy, ačkoli zatím není známa nějaká Geithnerova detailní koncepce, je patrné, podle jaké základní osnovy bude psána. Nevezme rozhodně v potaz ty ekonomy, kteří míní, že zásahy vlády jsou odsouzeny k neúspěchu, protože nemocné ekonomice je podáván „lék“ (likvidita, nízké úroky), jenž chorobu způsobil. Geithner se naopak přidrží kursu předchozí republikánské administrativy, vida cestu k oživení nikoli ve změně celkového pojetí ozdravných zásahů, ale v tvrdošíjném vytrvání (hovoří se o založení „špatné banky“, jež by vyváděla špatná aktiva z bilancí bank). Je-li tomu tak, vítězná rovnice voleb, „Obama = změna“, vezme rychle za své.
A ta Obamova nejednoznačnost? Může si ji ještě dovolit a je to i prozíravé. Má enormní podporu veřejnosti, bude mít případně i druhou šanci. Selže- li Geithnerův plán, ať bude jakýkoli, ministr skončí, ale prezident zůstane nedotčen. Teprve pak bude nucen vyjádřit se jednoznačně. Doufejme však s ním, že k tomu nebude muset dojít.
Vyšlo v Týdnu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
