Letošnímu českému rozpočtu hrozí schodek až 200 miliard korun. Kvůli krizi je navíc pro vládu stále dražší získávat peníze na finančních trzích. Spásu mohou přinést běžní střadatelé: vláda si od nich hodlá půjčovat už od podzimu.
Po dvanácti letech – poprvé od velkých moravských povodní v roce 1997 – by běžní občané měli mít možnost nakoupit dluhopisy české vlády. Ta je bude emitovat nejspíše na konci letošního třetího čtvrtletí. Podle ministerstva financí jde o déle připravovaný plán, jenž bezprostředně nesouvisí s dopady světové finanční krize na tuzemskou ekonomiku. Pravda to však může být jen částečně.
Banky se mračí
České státní dluhopisy dnes průměrně investorům vynášejí zhruba pět procent, což značí, že při dluhu ve výši jednoho bilionu korun zaplatí vláda na úrocích ročně padesát miliard. Lze přitom předpokládat, že cena této „dluhové služby“ se bude zvyšovat ruku v ruce s růstem rozpočtového deficitu české ekonomiky, jenž je právě vyústěním protikrizových opatření.
V současné době vláda prodává téměř tři čtvrtiny svého dluhu institucionálním investorům. Obligace se v takovém případě prodávají v blocích, které stojí řádově třeba statisíce korun, nikoli po kusech. Běžný občan těžko může něco takového považovat za lákavou investici. Makléři si navíc za zprostředkování prodejů v blocích strhávají kolem jednoho procenta výnosů.
Domácnosti, které drží jen necelá dvě procenta státních dluhopisů, jsou tedy pro vládu atraktivní skupinou investorů, jelikož si od nich lze jak vyplývá z uvedených souvislostí půjčovat levněji než od finančních institucí. U plánované „občanské“ emise se spekuluje o čtyřprocentním výnosu a pětileté splatnosti obligací, což není úplně špatná nabídka.
Čtyři procenta jsou stále více, než kolik občané získají uložením peněz na spořicí nebo termínovaný účet u banky, kde se výnosy pohybují většinou do dvou procent. Navíc, jak známo, půjčování vládám je zpravidla tou nejbezpečnější investicí vůbec vyhlášení platební neschopnosti států je obvykle méně pravděpodobné než krach banky.
Zamýšlený plán se bankám příliš nelíbí. Může je připravit o peníze střadatelů, kteří dají přednost vyšším výnosům a větší bezpečnosti. Občanská emise státních dluhopisů se tak může stát účinným konkurenčním tlakem na banky, aby přehodnotily i svoji poplatkovou politiku strhávání peněz za bankovní služby je v Česku jedno z nejvyšších v Evropě.
Zchudnou soukromníci?
Již zmíněné povodňové dluhopisy byly vydávány v nominální hodnotě jednoho kusu ve výši jeden nebo deset tisíc korun. Ministerstvo financí tehdy vydalo dluhopisy za pět miliard korun a investovaná tisícikoruna vynesla za pět let po odečtení daně 349 korun. Letošním upsáním dluhopisů by stát chtěl získat od občanů až 140 miliard korun, vydávány by měly být v nominální ceně jedné koruny minimálně po sto kusech.
Pokud by se takovou sumu vládě skutečně podařilo od občanů vypůjčit, byl by o tyto peníze bezprostředně ochuzen soukromý sektor: peníze na investice budou banky poskytovat z přece jen ztenčených objemů. Analytička Lucie Vítámvásová nicméně připomíná, že vklady v českých bankách převyšují úvěry v daleko vyšší míře než na vyspělých trzích. „Ani směna vkladů za zamýšlený objem státních dluhopisů by tento stav v dalších letech neohrozila,“ soudí.
Jinými slovy, k efektu vytěsňování soukromých investic státními by nemělo dojít ani v případě, že se skutečně podaří vybrat oněch 140 miliard. Ostatně, jiné porovnání s vyspělými zeměmi ukazuje, že čeští střadatelé drží relativně velmi malé procento státních obligací. Již zmiňovaná necelá dvě procenta jsou nižší než průměr západní Evropy (tři až pět procent), v USA občané drží dokonce až patnáct procent vládního dluhu.
Dluhopis = budoucí daň?
A co námitka, že stažení volných peněz obyvatel do státních dluhopisů omezí spotřebu? Vždyť každá ekonomika v čase krize potřebuje od domácností právě spotřebu, která může recesi zmírnit. „Jenomže ministerstvo prostředky potřebuje na financování schodku státního rozpočtu a ten letos vzroste také díky opatřením na podporu ekonomiky,“ podotýká Vítámvásová. „Část ze získaných peněz by tedy nešla jen na refinancování dluhů, ale právě na tento balíček podpůrných opatření,“ dodává a upřesňuje, že by se tak získané prostředky vrátily do oběhu.
Obchodování s občanskými dluhopisy by mělo probíhat hlavně elektronicky prostřednictvím internetu. Kdo nemá přístup k síti, bude moci vládě půjčit prostřednictvím určeného prodejce (systém prodeje bude teprve upřesněn). Přesný úrok z dluhopisů oznámí ministerstvo financí až těsně před emisí, aby banky v mezidobí nemohly připravit konkurenční produkty. Úroková míra by však měla být pevná, nebude tedy reflektovat pohyby v míře inflace, jako tomu bylo v případě povodňových obligací.
Běžní střadatelé emisi pravděpodobně uvítají už jen jako další možnost, jak zhodnotit své prostředky. Ovšem mohou se také dovtípit, že nynější dluhopisy jsou vlastně jen budoucí daně, a nadšení rázem vychladne. Ekonomové totiž označují pojmem „barroricardovská ekvivalence“ teoretickou situaci, kdy občané nepovažují vládní dluhopisy, které drží, za čisté bohatství, protože dobře vědí, že vláda je bude moci splatit opět jen penězi jich samých tedy z daní. V nové emisi dluhopisů tak lze spatřovat i signál budoucího
navýšení daní.
Vyšlo v Týdnu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
