Velké koncerny linkují Japoncům život, tradice a společenský tlak je spoutávají i mimo práci. Jenomže nejmladší generace Japonců zamýšlí ta „osudová“ pouta přervat. Vzdoruje a japonská společnost se pozvolna skutečně mění. Pouta slábnou, gejši mizí – z někdejších osmdesáti tisíc jich zbývá sotva tisícovka.
Neděle ráno. Vycházející slunce -v žádné jiné zemi tak nevzývané -škádlí s jarní opatrností chodníky a uličky plné barů, z nichž ještě zcela ne-vyvanul odér nočních oslav a pitek. Haradžuku, tokijská čtvrť mládí, však už chystá další zábavní reje. Na mostě, jenž čtvrť spojuje s parkem Jojogi, jako by ožily postavičky z japonských mangakomiksů, videoher a animovaných seriálů anime, sem tam se mihne někdo z Matrixu nebo Pána prstenů.
Vycpávky a saze
Zdravotní sestřička v minisukni a s bujným, snad vycpaným poprsím jako z (lechtivějšího) komiksu švitoří s temnou „záporačkou“, jak prozrazuje její černý plášť a saze na lících. Hlouček doplňují další náctileté dívky v kostýmech vyvedených s japonskou precizností, které se umně líčí a navzájem upravují. Opravdu samé dívky. A dobře vědí, že i tuto neděli budou středem zájmu. Obletovány jsou už teď na mostě, když se teprve připravují na svůj rej městskou zelení. Ani turisté vydávající se do císařské svatyně uprostřed parku Jojogi jistě neodolají a zvěční jejich důmyslné převleky, aby doma posléze ukazovali „jinou“ tvář Tokia vždyť termín „cosplay“ se dostal už i do bedekrů.
Zkrácenina anglického „costume role-play“ označuje kostýmovou hru na hrdiny. Nejde o pouhý převlek, ale též o správnou volbu doplňků a o věrné napodobení grimas, pohybů či chování oblíbeného komiksového hrdiny nebo postavičky z videohry. Jenomže „cosplay“ současně představuje ještě něco navíc: subkulturu mladých, většinou dívek, kteří se v převlečení touží vyvléci z konformní uniformity života svých rodičů. Dokážou v dotahování svých absurdních póz zacházet do extrémů, ale jen o víkendu. Během pracovního týdne splynou s šedou bezvýrazností předměstských čtvrtí, jako je Čiba nebo Kawasaki. Žádné vyzývavé či ulítlé kostýmy, žádný extravagantní make-up. Jen studium, práce, upjatost a věčné dojíždění.
Evropo, má lásko!
Neděle večer. Zapadající slunce laská vody Tokijského zálivu. Pohled z protilehlého hi-tech ostrova Odajba odhaluje panorama metropole v jeho nejlepší formě, s níž zepředu líbezně ladí Duhový most, nikoli nepodobný slavnějšímu brooklynskému sourozenci. „Cizinci se tu rozplývají, ale pro nás je to úplně normální,“ říká osmadvacetiletá Mičijo, bydlící v předměstské Čibě. Ano, jako jsou pro Pražana normální Hradčany a Malá Strana, pro Káhiřana pyramidy za městem či pro Tahiťana zvyk neusedat na pláži za domkem pod palmu, aby neutrpěl zásah kokosovým ořechem.
Mičijo však, zdá se, halí do výrazu „normální“ nejen uvyklost tokijskému panoramatu, leč i cosi více: nespokojenost s životem v Japonsku, byť ji lze rozpoznat jen z tónu hlasu, neboť plnějšímu vyjádření brání svébytná loajalita k zemi vycházejícího slunce, vrozená snad každému Japonci.
Slunce zapadlo. „Chodím s jedním Němcem,“ poodkrývá Mičijo své soukromí v kavárně u zálivu. „Potkali jsme se před dvěma lety na Novém Zélandu. Jednou jsem za ním byla v Evropě.“ Dva roky, jedno setkání? „Podniká. Měla jsem za ním do Německa jet na delší dobu. Pak přišla ta krize napsal mi, že si to teď nemůže dovolit,“ vysvětluje Mičijo, jež kvůli zamýšlenému stěhování z Japonska dokonce odhlásila svůj byt a dala výpověď v práci. Působí dojmem, že do Evropy chce strašně moc – však také podle bedekrů má Evropan v japonských barech a klubech neskonale vyšší šance sbalit místní dívku než její krajan.
Hlavně být jiný
Oficiální hlavou Japonska je císař, běh života jeho poddaných však mnohem více formují korporace. Je zvykem, ba přikázáním pracovat pro velkou firmu či konglomerát dnem i nocí, dýchat pro ně. A být jim věrný. „Vystřídala jsem už více zaměstnavatelů, teď navíc ta výpověď, takže mě už nikde nechtějí. Mám zkrátka škraloup, přelétavost je tu velkým proviněním,“ říká Mičijo a opět jako by z ní mluvily iluze o Západu, víra, že ve šťastnějších koutech zeměkoule rozuměj v Evropě je normou hipísácká volnost a ne-spoutanost; a to i v kariérním životě.
Věrnost japonské korporaci je naštěstí pro Mičijo silnějším imperativem pro muže než pro ženu. Od Japonce se čeká, že uživí nejen sám sebe, ale i svoji rodinu. Také s manželským soužitím mu přitom pomáhá korporace: zůstává-li ve třiceti nezadaný, povolá si jej firemní specialista pro takové záležitosti a nabídne seznam dosud volných kolegyň z jiných oddělení – přičemž je záhodno se s jednou z nich dát dohromady a posléze vstoupit do manželského svazku.
Naproti tomu pro ženu znamená manželství hlavně nástup do služby ve prospěch zaměstnance národní korporace. Předpokládá se, že zvládne péči o děti -další budoucí zaměstnance japonského podniku a samozřejmě dokáže vytvořit zázemí, které choti umožňuje nerušeně odpracovat jeho čtrnáct hodin denně (včetně víkendů). Taková žena je obklopena nejmodernějšími výdobytky civilizace a většinu času na ni doléhá samota a nuda.
Patrně právě děs z nadcházejícího života v chladu a monotónnosti stejně jako tlak společenských norem a tradic burcují v mladých Japoncích stále výraznější chuť být co nejvíce jiný, vydávat se jinými směry. Nastupující generace na vlastní kůži poznala, že neustálý růst blahobytu je více, než se jí zdá zdrávo vykoupen přílišným odříkáním a sešněrovaností, nesnesitelně upjatou koncentrací na práci. Náctiletí to řeší ulítlými kostýmy, dvacátníci pak leckdy víceméně scestnými úvahami o životě mimo domovinu.
Vyhřívaná prkénka
Nastupující generace Japonců formovala své myšlení po roce 1990, tedy po splasknutí realitní bubliny, z něhož se Japonsko dosud zcela nevzpamatovalo. Devadesátá léta jsou v zemi synonymem hospodářské stagnace, dekádou, která zastavila neuvěřitelný růst a bohatnutí Japonska z poválečných časů. Japonské korporace už se netěší posvátné úctě coby neúnavné motory růstu. Unavily se. Současně s tím se do jejich myslí vkrádají úvahy, zda životy zasvěcené práci pro firmu stojí opravdu za to. Je to epochální zlom, vždyť korporace měly, sakra, smysl! Předchozí generace budovaly velké hodnoty, za sto let přetvořily zaostávající zemědělskou a izolovanou zemi v druhou nejsilnější ekonomiku světa, jejíž bohatství se navíc ne-opírá o nerostné suroviny (v Japonsku jich příliš není), ale o technologie, know-how, znalosti.
A nyní? Vyhřívaná záchodová prkénka s digitálním displejem znázorňujícím aktuální teplotu jsou v Japonsku samozřejmostí i na venkovských toaletách. Souostroví křižují tratě sekundově přesných a závratně rychlých vlaků, šinkanzenů. Síla japonského hospodářství, kterou i přes zmíněnou stagnaci může západní Evropa stále závidět, je cítit na každém kroku. „Máme tady všechno. Při cestách kdekoli po světě je pro nás těžké narazit na něco, co v Tokiu při troše úsilí neseženete,“ říká čtyřiadvacetiletá Saki, vysoko školačka z Takarazuky (asi 2,5 hodiny vlakem od Tokia). Všechno tady máme, zbytku světa jsme ekonomicky utekli, v technologiích udáváme tón, korporace už nejsou posvátnou krávou, vědí nejmladší generace Japonců. Stejně jako to, že za blahobyt vděčí předchozím pokolením, která ovšem už nehodlají tak důsledně napodobovat.
A tak zatímco dříve do světa vyrážely zpravidla nejstarší generace Japonců (ty, co již svoji povinnost vůči korporaci splnily), dnes v mnohem větší míře cestují mladí. Rodiče Saki, oba vysokoškolsky vzdělaní (otec úspěšný pediatr), anglicky neumějí ani slovo, zato jejich dcera se domluví s přehledem; není divu, na rozdíl od rodičů procestovala celý svět. Ještě nedávno mluvila Saki podobně jako Mičijo: „V Japonsku rozhodně zůstat nechci, chci žít v Austrálii, Evropě nebo Americe,“ plánovala. Od té doby „zkonformněla“. Už nechodí s britským přítelem, randí s Japonci. Už nehledá štěstí ve světě, pokorně se věnuje práci v japonské firmě. A je prý spokojená, neboť přišla na to, že život není jednoduchý nikde ve světě a že Japonsko nemusí představovat jen chlad, práci, tíseň.
Gejši na odpis
Je noc. Slunce jako by nikdy neexistovalo. Úzké uličky tokijské čtvrti Kabukičo pulsují. Červené lucerny, sexshopy pro homosexuály, malé omšelé noclehárny, jejichž velikost jako by byla přímo úměrná času, jaký v nich zákazník stráví. Neonová srdce bafající z názvů podivných karaoke barů i zpoza oken hodinových hotýlků. Tak jako před českými hospodami visí u vchodů jídelní lístky, u tokijských karaoke barů nelze přehlédnout nástěnky s fotografiemi urostlých japonských mladíků načesaných podle poslední módy. „To nejsou gay bary,“ vysvětluje Saki. „To je pro ženy. Pro nepříliš pěkné ženy,“ doplňuje. Málokteré místo na světě je tak hustě prošpikováno nočními kluby pro dámy jako Kabukičo.
Noční kluby pro pány tu jsou také, na nástěnkách se pak usmívají mladé dívky, přičemž ostatní propriety, neony a závěsy, zůstávají víceméně stejné. Diskrétní služby pro muže však přesto zaznamenávají v Japonsku jistý úpadek, gejši začínají být ohroženým druhem. Stále musí dokonale zvládat společenskou konverzaci, tradiční tanec i zpěv, rafinovaně se líčit a odívat, v neposlední řadě svému patronovi porodit děti. Ve dvacátých letech minulého století jich však bylo zhruba osmdesát tisíc, nyní jich v celém Japonsku zbývá sotva tisícovka. Částečně za to může stagnace devadesátých let, která jejich postupné mizení urychlila, hlavním důvodem je ovšem právě přerod japonské společnosti ilustrovaný postoji mladé generace.
„Vymírání“ gejš jde ruku v ruce s mizením tradičních norem a zvyklostí, s rozpadem ustálených vzorců rodinného života a vztahu k práci. Jistě, práce má v Japonsku stále vyšší význam než v řadě jiných zemí, v luxusních restauracích Tokia a Kjóta jsou gejši stále po ruce jako dříve. Jenomže ani vztah k práci, ani ke gejšám už nejsou, co bývaly. Pro mnohé mladé Japonce je pošetilé upsat se na celý život jednomu zaměstnavateli a svět poznávat až na stará kolena stejně jako objednávat si za velké peníze takový historický artefakt, jako je gejša.
Za jednodušší život
Než si vydržovat drahou a náročnou gejšu, je lepší zajít do některého z vykřičených podniků v Kabukiču, říká si čím dál více mladých. Než pracovat po celý život jako kat, dodržovat náročné normy a tradiční vzorce a splývat v šedi japonské konformity, to je příjemnější zvolnit, navléknout si občas roztodivný kostým, poznat svět, eventuálně vlast alespoň dočasně opustit. Je to tak jednodušší. Proč ty desítky tisíc gejš nebo poválečný ekonomický růst brát jako metu, jíž je třeba za každou cenu dosáhnout?
Vyšlo v Týdnu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
