Bali: Války o vodu se blíží. Kecy! Aneb ekonomie vody

Ihned.cz: Globální válka se povede o vodu, varují vědci

Účastníci mezinárodní konference o klimatu na indonéském ostrově Bali varovali před rostoucím rizikem budoucích sociálních a politických konfliktů, způsobených změnami klimatu. Kritický nedostatek vody a potravin v některých regionech se podle studie německých vědců v budoucnu může stát zárodkem celosvětových válečných konfliktů o rozdělení životně důležitých přírodních zdrojů.

Ale kdepak, války o vodu jsou nesmyslem. Životadárná kapalina se stává chlebodárnou investicí

„Voda, všude voda, ale ani kapka k pití,“ povzdechl si v roce 1798 britský básník Samuel Taylor Coleridge. O více než dvě stě let později mluví obdobně investiční analytici. Kdo bude mít vodu, bude bohatý. Opravdu?

Hladina Mrtvého moře poklesla za posledních sto let o více než dvacet metrů. Čadské jezero je nyní pouze jednou dvacetinou toho, co bylo před 35 lety. Hora Kilimandžáro přijde do roku 2020 o celou sněhovou čepičku. 449 čínských měst trpí nedostatky vody. Ne, to není alarmující sprcha hrozeb vycházející z úst environmentalisty, nýbrž analytická čísla, jež na papír položil William S. Brennan, konzultant kapitálových trhů z Aqua Terra Asset Management. Ilustrace, že i někteří finanční experti začínají „zelenat“. Nebo spíš „modrat“. Hitem investičních doporučení se v poslední době stává „modré zlato“. Čili voda.

Brokeři rádi vodu
Investice do vod a navázaných odvětví se zabydlují i v Česku – například ČSOB spravuje fondy Vodního bohatství. Jde totiž o celosvětový trend. Průměrná výkonnost Palisades Water Indexu – globálního indexu sektoru vody – v posledních třech letech dosáhla 21 procent, přičemž Globální index byl překonán o deset procent.
Problém je, že mnozí investiční rádci, brokeři či analytici se snaží kapitál nalákat způsoby, které jsou poněkud nefér a které zavánějí ekologisticky vyhroceným bubnováním na poplach, jež tak důvěrně známe z mánie kolem takzvaného globálního oteplování.
Úkolem lidí v investičních společnostech je odjakživa spíše tišit pesimismus potenciálních klientů ohledně stavu na trzích. Existují četné expertní studie, které přehnaný optimismus těchto, nejčastěji „analytiků“ dokládají. Čím optimističtější klient, tím více bude ochoten skrze investiční firmu či brokera „hodit“ na trh. A tím vyšší budou i provize. V případě vody, paradoxně, čím pesimističtější tvrzení o její vzácnosti v budoucnu, tím vyšší klientova naděje, že se jeho investice masivně zhodnotí.

Války o vodu? Kecy!
Současnou investiční horečku po vodě patrně v roce 1995 odstartovala často citovaná slova Ismaila Serageldina, tehdejšího vicepresidenta Světové banky. „Jestliže se války v tomto století vedou o ropu, pak války století příštího budou souboji o vodu.“
Postupně se přidaly mrzuté prognózy tak renomovaných institucí jako je CIA, Britské ministerstvo obrany či poradenská společnost PricewaterhouseCoopers. Nebýt globálního oteplování, byly by teď mediální hrozbou číslo jedna nejspíše takzvané vodní války.
„Vodní války? To je absolutní nesmysl. Nic takového se nestane – alespoň ne v příštích sta letech,“ vysvětluje profesor Asit K. Biswas z mexické organizace Third World Centre for Water Management, jenž byl loni ve Stockholmu oceněn prestižní „Water Prize“. „To jsou kecy,“ odpovídá dokonce na námitku, že svět se řítí do doby, kdy bude voda vyloženou vzácností. Skutečným problémem je podle něj špatné vodohospodářství, vodní management. „Tady jde skutečně o krizi,“ potvrzuje.
Historické zkušenosti opravdu ukazují, že války o vodu neexistují. I státy, které mezi sebou válčí kvůli „přednějším“ záležitostem, se zrovna na vodě vždy nějak dohodnou. Proč? Protože voda je tak důležitá, že státy si prostě nemohou dovolit o ni bojovat. Naopak. Zlepšený management sdílených vodních zdrojů může sbratřit rozkmotřená území.
Nicméně čertíci vodních válek a vzácnosti vody už vyletěli z krabičky. Brokerské domy apelují na zjednodušené ekonomické zákony. Malthusovská proroctví jsou opět – pokolikáté už – na stole.
„Během padesáti let bude polovina celkové populace – více než čtyři miliardy lidí – trpět nedostatkem vody,“ hlásá zmíněná studie Aqua Terra Asset Management. Jednoduché počty: populační nárůst plus žádná nová voda odkudsi z vesmíru plus růst znečištění vod. Výsledek? Litr pitné vody bude časem dražší než barel ropy a později snad i než cihla zlata. Investujte! O možnosti třeba takové desalinizace mořské vody ani slovo.

Privatizace snižuje úmrtnost
Pravda, jak už to bývá, je méně křiklavá. Lidstvu nedostatek vody opravdu nehrozí. A to přesto, že – ekonomicky řečeno – poptávka po vodě je neelastická, že tedy vodu nelze ničím nahradit a třeba při případném růstu cen přejít na „něco jiného“. Problémem je, jak výše zmiňuje profesor Biswas, špatný management vod. Ten je třeba řešit. Jedním z často navrhovaných opatření je privatizace. Drtivá většina světových rozvodných sítí je totiž stále ve státních rukou.
Trio ekonomů analyzuje ve studii, vydané před dvěma lety Chicagskou univerzitou, privatizaci vodních služeb v Argentině. Vláda jihoamerické země se v devadesátých letech rozhodla odstátnit vodárenské podniky, jejichž kapalina proudila k 60 procentům Argentinců. Nově privatizované firmy, konkrétně konsorcium vedené francouzskou nadnárodní firmou Suez Lyonnaise des Eaux, se ukázaly být efektivnější, investovaly více do infrastruktury a poskytovaly obecně lepší služby než státní molochy, shrnuje studie.
Dětská úmrtnost, hmatatelný doklad vyššího blahobytu, poklesla v Argentině o osm procent. Autoři tento jev zřetelně spojují právě s privatizací vodárenských sítí. Nepotvrdilo se ani obvyklé klišé, že privatizace vod poškozují chudé – naopak nejchudší nejvíce profitovali ze snížené úmrtnosti dětí.
Dvě vedoucí světové firmy v sektoru vodárenství – zmíněná Suez Lyonnaise des Eaux a Veolia – pocházejí z Francie. To není náhoda. Ve Francii má privatizované vodárenství dlouhou tradici – překvapivě je zakořeněno více než třeba v USA. Tam poklesl podíl soukromých vodárníků z 94 procent v devatenáctém století na patnáct procent v roce 2000.
Veolia, přesněji její česká dcera Veolia Voda, je vedoucí vodárenskou společností i v České republice. V ČR je již zhruba sedmdesát procent vody dodáváno firmami se zahraničními vlastníky.
V některých regionech stále rozhoduje stát. Když na přelomu roku došlo ke zdražení vody, Brna se to netýkalo, neboť městská rada se svými 51 procenty v místní vodárenské a kanalizační společnosti takový krok neodklepla. Růst cen je u nás dán potřebou rozsáhlých investic do rozvodných sítí, které mají do roku 2010 vést ke splnění evropských norem, a růstem cen elektřiny, již spotřebují například čerpadla.
I u nás, stejně jako skoro všude ve světě, je patrné, že vodohospodářství soukromý kapitál potřebuje. Fondy, které takové investice umožňují, činí dobrou věc. Ty ostatní, které se snaží svézt na módní vlně vodních válek a fatálně vzácné vody, prostě klamou.

Kohoutky vs. PETky
Zatímco rozvodné vodárenské sítě a trh s kohoutkovou vodou jsou stále přeregulované, obrovský boom provází trhy s vodou balenou, které jsou naopak jedním z nejméně regulovaných sektorů vůbec.
Globální státní vlastnictví drtivé většiny kohoutkové vody vedlo k určité obdobě „efektu vytěsnění naruby“. Státy nebyly tržně motivovány propagovat kohoutkovou vodu, čehož hbitě využil soukromý sektor, pomocí šikovného marketingu přesvědčil spotřebitele o „závadnosti“ kohoutkové vody a předložil vodu vlastní, úhledně balenou.
Zatímco v roce 2000 se na celém světě prodalo zhruba 108 miliard litrů balené vody, v roce 2005 se už to bylo téměř 164 miliard litrů. Prognózy konzultantské společnosti Canadean označují balenou vodu za „hvězdu“ mezi všemi nápoji, přičemž jí během dalších šesti let věští celosvětový prodejní růst ve výši čtyřiceti procent.
Ve spotřebě na hlavu je Česká republika na 13. místě na světě. I to je důvod, proč Veolia Voda nedávno rozjela kampaň, kde kvalitu „své“ kohoutkové vody klade na stejnou úroveň s vodou balenou.
Skutečnou „vodní válku“ lze do budoucna čekat právě na tomto poli: mezi kohoutkovou a balenou vodou. Bojovat se bude marketingem. Vždyť právě ten stojí za boomem balených vod.
Na výrobu litrové PET lahve, v níž je balená voda prodávána, se spotřebuje 17,5 litru kohoutkové vody. Zákazníci vlastně nekupují balenou vodu, ale obal. Jenže právě ten je důležitý: navozuje dojem, že balená voda je lepší, čistější a zdravější, než kohoutková.
Balená voda je tak často znakem luxusu, okázalé spotřeby. Známé jsou příklady vody Evian, oblíbeného nápoje modelek a jiných celebrit. Madonna ji popíjela při koncertech přímo na scéně. „Když jste chtěli být cool, pili jste balenou vodu,“ říká Ed Slade, který se v roce 1990 stal marketingovým viceprezidentem Evianu. Bruce Nevins je zase zodpovědný za (marketingový) věhlas značky Perrier na americkém trhu. Když mu během rozhlasové show dali vybrat ze sedmi totožných kelímků s vodou, Perrier vybral až na pátý pokus.
Největším hitem na největším trhu s balenou vodou je však momentálně Fiji Water ze stejnojmenného souostroví v jižním Pacifiku. Její marketingový náboj je tak silný, že se jí do USA vyplatí vozit doslova přes celý Tichý oceán (osmnáct hodin letu má trasa Fiji – New York). Značku v roce 2004 koupila firma Roll, jeden z největších producentů oříšků v USA.
Paradoxní přitom je, že ač se vody Fiji Water vyrobí přes milion lahví denně, více než polovina domorodých obyvatel Fiji nemá k dispozici spolehlivý zdroj pitné vody.
A její úspěch? Etiketa hlásá, že jde o vodu z jednoho z posledních zachovalých ekosystémů na světě. Realita je marketingově méně romantická. Počítačově řízená výrobní linka je ukryta v odlehlé dvojpodlažní budově á la sedmdesátá léta na severovýchodě Viti Levu, největšího z ostrovů Fiji.
V průběhu letošního roku se Fiji Water stane hlavním vývozním artiklem souostroví – po desetiletích přijde o svůj primát cukrová třtina, kvůli jejímuž svozu z plantáží dokonce ostrované vybudovali rozsáhlou síť úzkorozchodných železnic.
Voda prostě jen tak nedojde. Ani ta pitná.

email

Facebook

Google+

Twitter

Linkedin