Evropský parlament koncem května odhlasoval valnou většinou doporučení zavést v EU daň z finančních transakcí. Pro daň se ale vyjádřil i český Senát.
Evropská komise navrhuje daní z finančních transakcí zatížit obchody s akciemi, dluhopisy i takzvanými deriváty čili komplikovanějšími burzovními kontrakty, mezi něž patří například termínové kontrakty. Myšlenka té daně není nová. V praxi však byla uskutečněna vlastně jen jednou – v 80. letech ve Švédsku. A tamní ekonomiku, a zvláště stockholmskou burzu, důkladně rozkládala. Dokud nebyla po sedmi letech zrušena. Nyní s myšlenkou obdoby takové daně vážně koketuje Brusel. K čemu to může vést?
Zrnko v soukolí Začněme popořadě. Příběh daně z finančních transakcí se začal psát nejpozději v 70. letech. Ekonom James Tobin, laureát Nobelovy ceny, tehdy hledal „zrnko v soukolí“. Zrnko v soukolí až nadbytečně efektivních mezinárodních peněžních trhů, které byly podle ekonoma tak moc dobře promazané, že rychlost kapitálových toků nepatřičně umocňovala kolísavost mezinárodních trhů i cen, které se na nich ustavují. Tím následně vnášela nejistotu a destabilizovala jednotlivé ekonomiky.
Po kolapsu brettonwoodského systému roku 1971 Tobin spatřoval vlastně jen dvě možnosti, jak zkrotit podle jeho soudu nepřiměřeně rozkmitané devizové trhy. První bylo zavedení jedné globální měny, které však nahlížel jako nerealistické, a druhou pak zavedení malé, proporcionální berně uvalené na devizové transakce. Věřil, že taková daň by odrazovala od krátkodobých transakcí, čímž by omezila spekulaci, umožnila právě zkrotit onu rozkolísanost devizových trhů, a posloužila tak vskutku jako – kýžené! – zrnko písku v soukolí.
I když jsou 70. léta, kdy Tobin daň navrhl (pročež se ji dnes říká „Tobinova daň“), dávno passé, jeho idea nyní opět ožívá. Europolitici a euroúředníci totiž zjevně hledají další způsoby, jak zahojit státní pokladny členských zemí eurozóny, a potažmo Evropské unie, které jsou zdecimovány finanční a následnou dluhovou krizí. V obdobě Tobinovy daně, daně z finančních transakcí, spatřují, zdá se, lákavé řešení prekérní situace a zároveň způsob, jak politicky přínosným způsobem ještě na nějaký čas podepřít trouchnivějící základy europrojektu. Proč politicky přínosným? Vzhledem k tomu, že řadoví Evropané dnes platí daň z přidané hodnoty z většiny zboží a služeb, zdanění nákupu akcií, dluhopisů, a dokonce i těch nenáviděných derivátů, které vlastně celou nynější krizovou šlamastyku způsobily, se snadno může nejednomu euročinovníkovi jevit jako atraktivní krok, jímž si široké masy alespoň trochu nakloní zpět na svoji stranu. Daň z finančních transakcí by přece zasáhla hlavně bohaté. A také ty nenáviděné spekulanty a finanční společnosti.
Takže zřejmě i proto Evropská komise navrhuje daň 0,1 procenta z obchodů s akciemi a dluhopisy a 0,01procentní sazbu pro transakce s deriváty. Zatímco Tobin navrhl daň – „zrnko písku“ – specificky pro oblast devizových trhů, daň z finančních transakcí – jež staví na obdobném principu – lze přirovnat, zůstaneme-li u metafor, k „luku Robina Hooda“. Ne náhodou se jí přezdívá „daň Robina Hooda“ – vždyť by prý jejím prostřednictvím byly umenšeny majetky bohatých, kdežto chudší vrstvy, které s akciemi, dluhopisy ani deriváty neobchodují, by se měly lépe díky zvýšeným výnosům státní pokladny: Evropská komise odhaduje, že zmíněné daně přinesou do eráru dodatečných 50 miliard eur ročně. Ne náhodou také „daň Robina Hooda“ obhajují i nejrůznější takzvané nevládní organizace, odbory, ekologisté či některé celebrity. Nutno podotknout, že samotný Tobin by se k těmto skupinám však nejspíš nepřipojil: nesouhlasil s takovou obhajobou „své“ daně, jež staví na proklamacích, že jde o „spravedlivou věc“ či že se jedná o prostředek, jak bohatým brát a chudým dávat. V tomto smyslu dochází v současných diskuzích o dani ke zneužívání jeho jména.
CO JE VIDIT, A CO NE Mají-li však k dani promluvit jiní ekonomové, jsou zpravidla zcela skeptičtí. „Je pravda, že velcí ekonomové jako John Maynard Keynes nebo James Tobin zvažovali různé způsoby, jak zdanit finanční transakce, a tím redukovat kolísavost trhů,“ říká Kenneth Rogoff, profesor ekonomie z Harvardovy univerzity a někdejší hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu. „Ale od té doby se těmto myšlenkám věnovali mnozí další ekonomové, přičemž – upřímně řečeno – výsledky jejich výzkumu těm idejím přílišnou podporu nedávají.“ Daň z finančních transakcí by podle Rogoffa bezpochyby snížila likviditu finančních trhů. Pokles likvidity se vlastně rovná poklesu obchodní aktivity. S redukcí objemu uskutečněných obchodů se snižuje informační obsah, jejž cena daného aktiva zrcadlí – a cena se tak stává méně přesnou, méně vypovídající. Přitom ovšem, pokračuje Rogoff, odborné studie neprokazují, že by se po uvedení daně snížila kolísavost trhů. Zatímco tedy objem předpokládaného výběru umožněného uvedením daně z finančních transakcí se zdá být na první pohled závratný, zvláště s přihlédnutím k zanedbatelné sazbě oné daně, druhý, obezřetnější pohled, pohled ekonoma, odhalí, že razantně snížený objem obchodů by postupně enormně redukoval samotnou daňovou základnu.
Opět se tak ocitáme tváří tvář známému dilematu Fredérica Bastiata, francouzského liberálního ekonoma 19. století, mezi tím, „co je vidět“, a „co vidět není“. Europolitici vidí poměrně snadno dosažitelný nárůst na příjmové straně rozpočtů, jímž by si navíc naklonili chudší a podstatnou část středních vrstev obyvatelstva. Jenže neberou v potaz to, co již „vidět není“ – tedy prudký pokles obchodní činnosti, jenž by celkově utlumil ekonomickou aktivitu a v delším horizontu by do značné míry eliminoval nárůst příjmů dosažený zavedením daně.
ŠVÉDSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ Že nejde o pouhé teoretizování, ukazuje švédská zkušenost s obdobou Tobinovy daně. V lednu 1984 začala být v severské zemi uvalována daň z nákupu akcií a opcí, jejíž sazba původně činila 0,5 procenta. V roce 1986 došlo ke zvýšení daňové sazby a daň také začala být vyměřována i při nákupu dluhopisů. Investoři rychle započetli současnou hodnotu budoucích daňových plateb z dodatečně pořízeného aktiva, čímž došlo k obecnému poklesu cen aktiv. V den, kdy byla daň oznámena, se tudíž kurzy akcií na stockholmské burze propadly o 2,2 procenta, a během následujících 30 dnů dokonce o 5,35 procenta. Ceny aktiv dále poklesly poté, co bylo oznámeno zmíněné navýšení daně. Dodatečný daňový výnos, jenž se zavedením daně realizoval, přitom zůstal daleko za plány švédské vlády – ta předpokládala, že vybere ročně 1,5 miliardy švédských korun, kdežto realita přinesla mnohem žalostnější výsledek, a sice průměrný roční dodatečný výnos ve výši 50 milionů švédských korun. Odhady vlády tedy třicetinásobně (!) převyšovaly skutečnost. A to odhlížíme od sekundárních efektů, jež způsobil pokles obchodní aktivity (například od redukce v příjmech ze zdanění kapitálu). Pokud bychom brali v potaz i tyto efekty, celé švédské dobrodružství s uvedením obdoby Tobinovy daně dopadne mnohem hůř. Za pouhé dva roky, do roku 1986, se 60 procent zobchodovaného objemu (aktiv 11 nejvýznamnějších švédských titulů) přesunulo ze Stockholmu do Londýna; švédský opční trh téměř přestal existovat a obchody s termínovými kontrakty poklesly o 98 procent. Padesát procent titulů, které se do uvedení daně obchodovaly ve Stockholmu, „prchlo“ do roku 1990 na londýnskou burzu. Prostě fiasko. Poté co byla daň během let 1990 a 1991 postupně zrušena, přitom nastal opětovný boom švédské burzy. Není divu, že právě Švédové dnes náleží k nehlasitějším kritikům navrhované eurodaně z finančních transakcí.
POLITICI OPIT NEPOSLOUCHAJÍ Lze tedy předpokládat, že i po zavedení evropské daně z finančních transakcí by došlo k obdobnému vývoji jako před lety ve Švédsku: k poklesu investiční činnosti, jejž by způsobil růst ceny kapitálu, tedy i k poklesu celkového produktu euroekonomiky, který by pochopitelně přivodil redukci státních příjmů, a tím takto nepřímo do značné míry eliminoval přímý výnos z daně. Dlouhodobě by došlo k nárůstu nezaměstnanosti, a byli by to tudíž řadoví zaměstnanci, nikoli bankéři a finančníci, kteří by nakonec nesli převážnou část daňového břímě.
Žádný div, že značná část ekonomů – kteří obecně sdílí delší perspektivu než politici a dbají i na to, „co není vidět“ – tedy před daní z finančních transakcí varuje. Varoval by před ní nejspíše i samotný James Tobin, byl-li by ještě naživu. To cosi připomíná. A sice debatu před zavedením eura. Tehdy také značná část ekonomů varovala před ukvapeným startem jednotné měny. Politici je nevyslyšeli – jejich perspektiva je krátkodobá, zpravidla čtyřletá, tudíž jsou celí netrpěliví, aby si stihli vystavět své „pomníčky“. Doufejme, že v případě daně z finančních transakcí nakonec tak ukvapení nebudou.
Vyšlo v Profitu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
