Mnozí finančníci a ekonomové mají 16. září 2008 za podobně temný milník, jakým je 11. září 2001 obecně. Většinou jsou schopni přesně říci, kde přesně před pěti lety byli a co dělali.
Pád investiční banky Lehman Brothers je zkrátka historickým mezníkem finančnictví – finanční svět už nikdy nebude takový, jakým byl před oním pět let starým víkendem.
Dva výklady dějin Historii píšou vítězové. I tu finanční. Proto je dnes stále zřetelnější jeden výklad dějin. Praví zhruba následující. Ponechání banky svému vlastnímu osudu bylo fatální chybou. Ke kolapsu „Lehmanů“ nemělo nikdy dojít. Americká vláda ji měla ve spolupráci s centrální bankou zachránit, a ne dát ruce pryč. Pokud by investiční banku sanovala, podobně jako několik měsíců předtím de facto zachránila jinou obří investiční banku Bear Stearns a poté i mnohé další symboly Wall Street, nikdy by nedošlo k tak závažnému hospodářskému propadu a k tak táhlé krizi. Krizi, při níž se z americké ekonomiky vypařilo až 14 000 000 000 000 dolarů, jak nedávno uzavřela studie americké centrální banky. Krizi, která nastala z valné části proto, že americká vláda se ještě jednou – a snad už naposledy – rozhodla dát velkoryse zcela volnou ruku trhu. A tento trh – i s pověstnou neviditelnou rukou – se jí „odvděčil“ celou svojí živelností a nespoutaností; uštědřil zatraceně dobře viditelnou facku. Ještě že všechny další velké a klíčové finanční ústavy již tak či onak sanovány byly. I když to bylo nesmírně nákladné, i když to americkou státní kasu zadlužilo na dlouhá léta dopředu, pořád to je lepší řešení, než pokud by opět dostala volnou ruku ona proradná ruka neviditelná!
Co ale kdyby historii psali ti, kteří stojí dnes spíše na straně poražených? Jak by vypadal jejich výklad událostí z doby před pěti lety? Asi následovně. Velké investiční domy včetně Lehman Brothers se v předkrizových letech pouštěly do stále rizikovějších obchodů. Jejich dobře informovaní a dobře placení zaměstnanci minimálně tušili, že staví domeček z karet, jenž se jednoho dne zhroutí. Zároveň však věděli, že finanční sféra, k níž náleží, disponuje ve vztahu k vládním orgánům – a nejen v USA – značnou vyjednávací silou. Věděli tedy, že i když ony rizikové obchody selžou, když se domeček z karet zhroutí, následky ponese někdo jiný. Daňový poplatník. Tentýž daňový poplatník, jenž z nemalých zisků finančníků v předkrizových letech v zásadě neviděl ani cent. Říká se tomu morální hazard. Nebo také privatizace zisků – zespolečenšťování ztrát. Na opravdu fungujícím trhu by morální hazard nebyl možný. Na opravdu funkčním trhu by totiž musely podobně jako Lehman Brothers padnout všechny podobně špatně investující ústavy. A že by jich bylo! Že by došlo ke globálnímu kolapsu finančních trhů? Možná. Na čas. Ekonomové, kteří jsou stoupenci tohoto výkladu dějin, se mnohdy domnívají, že pád dalších velkých bank by osudový a nezhojitelný šrám nezpůsobil. Někteří z nich praví, že jej dokonce nezpůsobil ani samotný pád Lehman Brothers. Skutečná nervozita a panika na trzích podle nich nezačala bezprostředně po 16. září 2008, ale spíše během několika dalších týdnů, v nichž představitelé americké vlády, zejména pochopitelně ministerstva financí, a centrální banky neuvěřitelně zmatkovali a místo toho, aby zklidnili zjitřenou atmosféru, dovedli trhy nakonec do takového stavu úleku – ba úděsu -, že jeho dopady pociťujeme dodnes.
Finančník na kolenou Pád banky Lehman Brothers výtečně ilustruje ošemetnost i krásu ekonomie zároveň. Ekonom se nemůže zavřít někam do laboratoře a experimentálně na nějakém vzorku populace vyzkoušet, jaký ze dvou zmíněných výkladů je blíže pravdě.
Nemůže zavřít reprezentativní část veřejnosti – obecné a té finančnické -, cvičně nechat padnout banku ne nepodobnou “ Lehmanům “ a čekat, „co to udělá“.
Právě to ovšem poskytuje příležitost k různým výkladům té které události. A o tom, který z těchto výkladů je vybrán jako vítězný, tedy svým způsobem i „pravdivý“, nemusí rozhodnout žádné věru objektivní kritérium, nýbrž moc, zájmy, vliv a podobné faktory.
„Pravdou“ je tedy dnes výklad první. Výklad, jenž dává „zapravdu“ převážné většině finančníků a který zároveň zájmům finančníkům konvenuje citelně více než výklad druhý. Byli to vlastně právě finančníci, kteří jej určujícím způsobem prosadili. Doslova na kolenou. Když se pár dní po pádu Lehman Brothers v Bílém domě bouřlivě jednalo o první z rozsáhlých sanací amerického finančního systému, tehdejší ministr financí Spojených států Hank Paulson poklekl – doslova a do písmene – před předsedkyní Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiovou. A před zraky dosluhujícího prezidenta Bushe i toho nadcházejícího, Obamy, ji na kolenou prosil, aby v Kongresu zajistila přijetí sedmisetmiliardového
sanačního balíčku. „Netušila jsem, že jste katolík,“ odvětila prý tehdy ironicky Pelosiová. Paulson vskutku katolík není. Hlásí se k věrouce takzvané křesťanské vědy (Christian Science), jejíž stoupenci věří třeba v to, že nemoc nemá a nemůže být léčena prostřednictvím medicíny, nýbrž vhodnou modlitbou, jež chorého zbaví nesprávné víry (která ostatně onu nemoc způsobila). Někteří pozorovatelé dokonce spekulovali, že to byla právě tato víra, která Paulsona přesvědčila o tom, že by Lehman Brothers měla padnout; jako se lidské tělo nejlépe vyléčí samo, přesně tak i trh či finanční systém jako takový.
Skutečnost bude ale asi poněkud jiná. Kdyby totiž Paulson jednal v takto zásadních okamžicích plně v souladu s danou věroukou, zřejmě by nevyšplhal v pragmatickém světě finančníků tak vysoko. Předtím, než si jej prezident Bush vybral v roce 2006 za správce státní kasy, totiž Paulson působil coby nejvyšší šéf obří investiční banky Goldman Sachs, stěžejní konkurentky Lehman Brothers. Když tento muž, ve finančnickém světě dokonce svého času přirovnávaný k „bohu“, poklekl před klíčovou kongresmanku – svým způsobemvyslankyni lidu -, nastal jedinečný okamžik. Vládce se skláněl před lidem – finančník se skláněl před daňovým poplatníkem. Šlo opravdu o hodně. Zásadní bylo, aby k sanacímdošlo – aby finanční systém rozložený morálním hazardováním přežil. A aby tímzároveň byla potvrzena ona výchozí premisa morálního hazardování – že ztráty budou zespolečenštěny. Tomu, že Paulson tehdy poklekl výlučně proto, aby coby ministr financí hájil zájmy daňového poplatníka, a nikoli třeba někdejších kolegů z finanční sféry, snad neuvěří ani horlivý stoupenec křesťanské vědy. Sanována nakonec byla nejen Paulsonova „mateřská“ Goldman Sachs, ale i ostatní klíčové finanční ústavy, včetně pojišťovny AIG či banky Citigroup. Přežily. Zvítězily. Anapsaly historii: prý chybovaly, ale vlastně můžeme být rádi, že jsou stále s námi – bez nich by bylo mnohem hůř. Žádné zisky, jen bonusy A tak z bank, které byly už před krizí příliš velké – oblíbeným zaklínadlem jejich zachránců bylo zdůvodnění „příliš velká banka, aby mohla padnout“ -, jsou dnes banky ještě větší. Část finančníků sice přišla o práci, ale zejména ti z nich s vyšším postavením si lukrativní džob udrželi – a těší se dnes ze stejných, ne-li vyšších bonusů. Finančnictví zeštíhlelo, ale v zásadě už je zase „v pohodě“. Na rozdíl od států a vlád, které jej sanovaly. Jejich představitelé už nemají, před kým by poklekli s prosíkem; v sanační hierarchii už prostě nikdo výš nefiguruje.
Zdá se, že se potvrzuje to, co říká Nicholas Nassim Taleb, autor bestseleru Černá labuť: navzdory luxusním bonusům finančnictví dlouhodobě žádný zisk nevytváří, jelikož několik let jistého zisku je vždy jednou za čas, během krize, spláchnuto obří ztrátou. Pád Lehman Brothers byl možná svého druhu poslednímpřípadem, kdy ještě za své chyby do značné míry pykali ti, jež je způsobili. Přes všechny proklamace politiků jsou dnes přeživší banky ještě větší, ještě mocnější než před krizí. Autentický trh prohrál. Mechanismus zisků a ztrát, základ skutečného kapitalismu i rozkvětu posledních staletí, byl rozvrácen působením zájmové koalice vrcholných finančníků a vrcholných politiků. Jenže povězte to dnes s vážnou tváří. Budete za blázna. Budete totiž v příkrém rozporu s výkladem vítězů.
Velké investiční domy včetně Lehman Brothers se v předkrizových letech pouštěly do stále rizikovějších obchodů
Vyšlo v Lidových novinách.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.