Žádné „zub za zub“, EU by na Trumpova cla reagovat neměla

Ideálně ať je Spojeným státům Evropa sníží. Nechť místo toho sníží svá vlastní „cla“, která si uvaluje sama na sebe, nechť tedy pozastaví Green Deal, emisní povolenky, nechť debyrokratizuje a dereguluje

Jak by měla EU reagovat na Trumpova cla?

– nemstít se, nenaskakovat na jeho hru

– dát přednost rozvaze a moudrosti před primitivně instinktivním „zub za zub“

– cla Spojeným státům nezvyšovat, ideálně je snižovat (EU chtěla být vzorem světu v Green Dealu, ať je jím radši ve snižování cel)

– navýšení cel Spojených států kompenzovat snížením či zrušením „cel“, často ničivějších, která si EU uvaluje sama na sebe, jako je Green Deal, emisní povolenky, tuhá byrokracie a přeregulovanost a předotovanost

Ideálem, k němuž by EU měla směřovat, je vytvoření zóny volného obchodu mezi USA a EU, která znamená oboustranně nulová cla. Po něčem takovém ostatně volá i Trumpův pobočník Elon Musk.

Než k vytvoření transatlantické zóny volného obchodu dojde, EU by si měla odstranit svá vlastní „cla“, která si uvaluje na sebe. Bude pak atraktivnějším podnikatelským a investičním prostředím. A Spojené státy budou motivovanější s ní vzájemnou zónu volného obchodu založit. Oba cely tak budou snáze čelit Číně, která představuje skutečnou hrozbu. Jde o mohutnící ekonomiku, která však nezná tradici evropského humanismu, demokracie a politické plurality.

Takže EU by se měla i proto přestat „počínšťovat“. Tedy například zastavit nárůst objemu legislativy. Vždyť objem legislativy EU (celkové množství právního textu, tedy délka a rozsah jednotlivých právních aktů) vzrostl o 729 % od Maastrichtské smlouvy (1994) a o 101 % od Lisabonské smlouvy (2010). Samotný počet právních aktů ale rostl mnohem pomaleji – o 174 % od Maastrichtské smlouvy a o 25 % od Lisabonské smlouvy (viz graf níže). Tento rozdíl ukazuje, že legislativa EU se nejen rozšiřuje, ale také se stává obsáhlejší.

Nárůst legislativních požadavků EU klade na firmy a podniky stále větší nároky, které jsou v souhrnu mnohem více zatěžující než Trumpova cla. Mezi hlavní problémy, s nimiž se české firmy potýkají, patří byrokracie, zdlouhavé schvalovací procesy, přemíra

kontrol a nové regulační směrnice, včetně těch zaměřených na zelenou transformaci.

Jedním z klíčových nových pravidel je směrnice EU o vykazování podnikové udržitelnosti (CSRD), která firmám ukládá povinnost informovat o své uhlíkové stopě. Evropská komise nedávno představila návrhy na zjednodušení reportů o udržitelnosti. Změny

vypadají na první pohled líbivě, například zprávy budou povinné pouze pro podniky s více než tisíci zaměstnanci, zatímco dřív se počítalo se čtvrtinovým počtem. Ale ve skutečnosti nejspíš například zemědělce a potravináře dopadnou úplně stejně, jako by ke zjednodušení nedošlo.

Předložená legislativa má změkčit nová ESG pravidla natolik, že se jim vyhne zhruba 80 % firem, hlavně malých a středních, které jim měly původně podléhat. Ty díky menší byrokracii ušetří v přepočtu 110 miliard korun ročně, odhaduje Evropská komise. K tomu jednorázově uspoří zhruba 40 miliard korun, neboť nebudou muset zavádět požadované vnitřní postupy pro příslušné reportování.

Nárůst administrativní zátěže, například vyplňování tabulek pro různé úřady, vede ke zvyšování fixních nákladů a snížení konkurenceschopnosti, zejména malých a středních podniků. Tento trend může posílit pozici nadnárodních korporací.

Další výzvou například opět pro potravinářský průmysl je deklarace původu surovin, která má zabránit odlesňování, i když v EU k takovému odlesňování nedochází a lesy v Česku naopak rostou. Toto opatření může ohrozit konkurenceschopnost evropských výrobců, protože certifikáty z třetích zemí mohou být méně transparentní.

Rizikem je, že mnoho firem se může rozhodnout přestat odebírat komodity od evropských zemědělců, protože výrobky ze třetích zemí mohou vykazovat nižší uhlíkovou stopu, i když jejich skutečný proces výroby může být méně ekologický.

email

Facebook

Google+

Twitter

Linkedin