Je třeba rozvolňovat nejen měnové, ale hlavně obecné ekonomické prostředí
Ohlédneme-li se za uplynulými dvanácti měsíci, je stále průkaznější, žemnohé ze zásadních ekonomických událostí se točí kolem rozhodnutí a opatření centrálních bank. Ve světě, ale částečně i u nás. Tento trend v této své síle přišel s finanční krizí a dále mohutní, rok 2013 nevyjímaje. Celý svět tak sledoval a sleduje dopad obřího kvantitativního uvolňování (v přepočtu na hrubý domácí produkt mnohem masivnějšího, než je to americké), které provádí japonská centrální banka. Japonské akcie byly zejména díky němu jednou z nejlepších investic roku 2013; klíčový japonský burzovní ukazatel, index Nikkei, si letos polepšil o nějakých 55 procent, nejvíce od roku 1972.
Měnová válka Pozorně svět sledoval taktéž počínání americké centrální banky, která se nakonec na sklonku roku rozhodla omezit svůj program kvantitativního uvolňování, spočívající v odkupu – za nově vytvářené dolary – vládních dluhopisů a cenných papírů navázaných na nemovitostní trh. Když ale tuto možnost nejdříve naznačila před letními prázdninami, globální investoři hromadně prchli z takzvaných mladých trhů typu Indie, Indonésie, Brazílie a dalších. To opět jen podtrhuje, jak celosvětově vlivná jsou dnes opatření (či jenom náznak jejich možnosti) klíčových centrálních bank.
Také to ovšem odhaluje tu skutečnost, že se kvantitativní uvolňování americké centrální banky alespoň zčásti minulo účinkem. Stěžejním motivem pro něj totiž byla snaha stimulovat domácí, americkou ekonomiku. Jenže pro nedostatek investičních příležitostí v USA se investoři obrátili také k mladým, mnohdy výnosnějším trhům, kde se jali „levné dolary“ zhodnocovat. S květnovým naznačením možného omezení kvantitativního uvolňování však mnozí z nich mladé trhy překvapivě razantně a zároveň nevyzpytatelně opustili. Ukázalo se totiž, že razance odlivu kapitálu vlastně nesouvisela s tím, v jak dobré ekonomické kondici ten který mladý trh je; mnohdy byly více poškozeny mladé trhy s relativně rozvinutějším a likvidnějším finančním trhem, jelikož v jeho rámci se globální investoři snáze a s nižšími ztrátami mohou zbavit svých aktiv.
Americká centrální banka sklidila opět kritiku; zatímco nyní ji představitelé mladých trhů kárali, že neuváženě signalizuje omezení měnověpolitického rozvolnění, v předchozích letech jí zase bylo spíláno, že měnověpolitické podmínky rozvolňuje až příliš, čímž iniciuje globální měnovou válku.
Lze říci, že i v české ekonomice se svým způsobem promítl efekt měnové války neboli kompetitivní devalvace, jíž je momentálně účastna celá řada centrálních bank a která v důsledku spočívá ve znehodnocování jednotlivých národních měn, zejména za účelem povzbuzení exportu. Česká národní banka do měnové války nakročila svojí listopadovou intervencí za oslabení koruny – i ona jasně deklarovala povzbuzení vývozu jako jeden z motivů intervence.
Vliv centrálních bank Centrální banky po celém světě akumulovaly od začátku finanční krize bezprecedentní vliv. Například objem rozvahy americké centrální banky, která v těchto dnech slaví sté výročí svého ustavení, narostl od počátku finanční krize ze zhruba 800 miliard dolarů na aktuální více než čtyři biliony dolarů. Americké akcie byly vedle těch japonských další zajímavou investicí roku 2013; klíčový burzovní ukazatel Standard&Poor’s 500 letos posílil o takřka třicet procent, což značí nejlepší zhodnocení amerických akcií od roku 1997. Je ovšem otázkou, do jaké míry je tento růst dán fundamentálně, tedy oživením reálné ekonomiky, amerických firem a podniků, a do jaké míry je právě výsledkem extrémně uvolněnéměnové politiky americké centrální banky.
A zásadní vliv centrální banky je patrný i v eurozóně. Ta není nyní držena pohromadě ani tak ekonomickými fundamenty, nýbrž „psychologicky“ díky Evropské centrální bance. Investoři uvěřili loňské obratné slovní intervenci jejího šéfa Maria Draghiho, že banka učiní vše, co bude nutné, aby euro zůstalo eurem – a že to bude stačit. Tato věta, jež doprovázela zveřejnění ambiciózního sanačního programu, jenž zatím nemusel být využit, je dnes tím, co drží eurozónu vcelku. Dokud investoři budou této větě věřit, rozpad eurozóny rozhodně není na pořadu dne. Byť fundamentálně je situace v eurozóně stále poměrně neutěšená.
Do rukou centrálních bankéřů se tedy v posledních letech soustřeďuje bezprecedentní vliv a s ním současně i víra, že vhodná měnová politika může být cestou ven z ekonomicky tíživé situace. Zdá se však, že tato víra je v řadě případů poněkud přepjatá a že vede k tomu, že nejsou v dostatečné míře prováděny nutné strukturální reformy, související spíše s fiskální, nikoli měnovou oblastí. Lze například argumentovat, že české ekonomice by nejvíce pomohlo rozvolnění nikoliměnové, v podobě zmíněné intervence ČNB, nýbrž rozvolnění a stabilizace obecného ekonomického a podnikatelského prostředí – snížení daní, stabilizace daňového prostředí, snížení regulační a byrokratické zátěže, redukce mandatorních výdajů, snížení objemu veřejného přerozdělování atd. Problémem je, že s řadou regulací a svazujících podmínek tak jako tak sami nemůžeme nic dělat, neboť mají svůj původ v Bruselu, a nikoli v Praze.
Poměrně slušné úspory Nelze paušalizovat, zhruba 20 procent tuzemských domácností nedisponuje vlastně žádnými úsporami. Na druhou stranu, průměrná výše bankovní úložky, přepočtená na jednoho obyvatele ČR včetně nemluvňat, vzrostla od začátku finanční krize ze 138 tisíc na 190 tisíc korun. Takže řada občanů České republiky evidentně slušnými úsporami disponuje. Pokud by získali vyšší jistotu ohledně ekonomického prostředí, budou více investovat, více zaměstnávat, více utrácet a spotřebovávat. To česká ekonomika potřebuje. Tuto jistotu jim však nikdy nemůže samo o sobě dát jakékoli opatření v oblasti měnové politiky, tu mohou mnohem spíše přinést opatření ve fiskální oblasti v intencích výše uvedené obecné stabilizace, ba ideálně rozvolnění celkového ekonomického a podnikatelského prostředí.
Vyšlo v Lidových novinách.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
