Zdrojem bohatství je vyšší produktivita. Jenže ta se nějak nedostavuje
Ve Spojených státech se schyluje k zvyšování úrokových sazeb. Pokud léto za oceánem nebude poznamenáno intenzivní sprškou špatných makroekonomických čísel, uchýlí se tamní centrální banka ke zpřísnění měnové politiky nejspíše na svém zářijovém zasedání. Poprvé od roku 2006. Připočtěme k tomu, že vládní dluhopisy mnoha vyspělých ekonomik začaly v dubnu opouštět svá dějinná výnosová minima.
A také třeba to, že evropská ekonomika se po letech zmaru snad konečně pořádně staví na nohy. Lépe řečeno, stavějí ji na ně levné barely s ropou, jako by snad ani neexistovala řecká patálie.
Dost možná jde o první jasné známky toho, že se v dohledné době změní charakter ekonomicky vyspělého světa. Už mu nebude hlavní hrozbou deflační spirála. Situace se začne normalizovat. Rozloučíme se s prostředím rekordně nízkých úrokových sazeb, leckdy nulových, nebo dokonce záporných. Nejmladší generace ekonomicky aktivních lidí se tak ocitne ve světě, který vůbec nezná. Ve světě, v němž – ten div! – úroky sem tam i rostou.
Jeden příklad za všechny. Když americká centrální banka v červnu před devíti lety naposledy utáhla šrouby měnové politiky, Twitter ještě ani nebyl oficiálně spuštěn. Tak se stalo až o nějaké dva týdny později. Dnes je Twitter jednou z ikon takzvané IT revoluce. Celosvětově jej užívá přes půl miliardy lidí a s akciemi firmy se již více než půldruhého roku obchoduje na newyorské burze. V Silicon Valley jde přitom už tak trochu o veterána. Od roku 2006 tam – a pochopitelně nejen tam – vznikly zástupy IT firem a projektů. Proto prý ona revoluce.
Problém vězí v tom, že tahle revoluce není příliš vidět v číslech. Všímá si toho aktuálně i Paul Krugman, laureát Nobelovy ceny za ekonomii. Vážně se táže, zda ona IT revoluce není vysoce přeceňovaným dějem. Zdá se totiž, že je. Velké nárůsty produktivity, které charakterizovaly zhruba léta 1995 až 2005, se totiž zatím nevracejí. Když jsme místo koresponďáků začali posílat emaily, dopad na produktivitu a potažmo HDP byl zřejmý.
Když místo emailu začneme používat Facebook, nárůst produktivity se vůbec konat nemusí. Donáška jídla objednaného online je fajn. Ušetří pár kroků do kamenného obchodu nebo restaurace. Ale opět: v číslech za produktivitu se jaksi neukazuje.
Růst produktivity nikde, zato růst cen nemovitostí v Silicon Valley a vůbec v celé sanfranciské oblasti je naprosto enormní. To zázračná dítka IT revoluce, leckdy mladší třiceti let, vyhánějí ceny nemovitostí vzhůru. Mají zač. IT branže je „in“. Právě i díky rekordně nízkým úrokovým sazbám do ní míří miliardy dolarů. Investoři větří nové Zuckerbergy. Levné peníze tak proudí k mladým lidem, kteří v době splasknutí technologické bubliny v roce 2000 ještě tahali kačera. K lidem, kteří při posledním zvyšování sazeb v roce 2006 leckdy teprve pobírali rozum. Dnes to jsou ale „cool“ týpci. V kapuci jako Zuckerberg, se sporťákem před domem, s honosným domem v luxusní lokalitě. Jen ta proklatá produktivita nikde.
Jenže zdrojem bohatství je právě vyšší produktivita. Pokud té není, bohatství se jen přesouvá v rámci ekonomiky nebo od budoucích generací. Jak? Třeba prostřednictvím rekordně nízkých sazeb, s nimiž však brzy bude konec. Splaskne pak další IT bublina? Teď je to prý jiné než v roce 2000, slýcháme. Snad. Možná. Na mysli však tak jako tak vytane Santayanovo moudro. Kdo zapomíná na minulost, je odsouzen si ji prožít znova.
Vyšlo v Euru.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
