Česká ekonomika zářně roste, vlastně nejrychleji v Evropě, ale růst mezd přesto poněkud zaostává. V prvním čtvrtletí činil reálně jen 2,1 procenta, zatímco ekonomika jako celek si polepšila dvakrát tolik, poskočila o 4,2 procenta. Proč mzdy nerostou tak svižně jako celé hospodářství?
Předně je třeba rozlišit situaci ve veřejném a v soukromém sektoru. Státní zaměstnanci se v uplynulém roce dočkali hned dvou platových navýšení, loni v listopadu a letos v lednu.
Mzda v nepodnikatelské sféře proto v prvním kvartále vzrostla přece jenom trochu citelněji, reálně o 2,8 procenta. Zaměstnanci privátní sféry, kteří se nemohou, co se mezd týče, spoléhat na dobrodiní pánů Sobotky, Babiše a spol., ostrouhali – letos v lednu až březnu se tak dočkali pouze dvouprocentního růstu reálných mezd.
Momentálně se nacházíme v polovině období, přibližně jednoročním, kdy růst mezd ve veřejném sektoru poměrně vydatně převyšuje růst mezd v sektoru soukromém.
Tato situace by se měla zvrátit až na přelomu let 2015 a 2016, od kdy by měli s rychlejším růstem počítat naopak zaměstnanci privátní sféry.
Růst mezd v privátní sféře zůstává utlumený, protože práci nyní v jejím rámci získávají hlavně zaměstnanci s podprůměrnou mzdou. Jedná se z podstatné míry o lidi, kteří během uplynulých let poznamenaných krizí a recesí patřili mezi nezaměstnané.
Nyní, se zlepšením ekonomické situace a s vyšší ochotou zaměstnavatelů otevírat nové pracovní pozice, nacházejí uplatnění. Byť zhusta za podprůměrnou, stlačenou mzdu.
To je klíčová příčina toho, proč navzdory ekonomickému růstu a navzdory poklesu nezaměstnanosti stoupá průměrná mzda v ekonomice jen pozvolna.
Jeden příklad za všechny: z podstatné části, asi z jedné čtvrtiny, byly v uplynulé době nově otevírané pozice určené administrativním pracovníkům; průměrná mzda těchto pracovníků přitom dosahuje jen zhruba dvou třetin souhrnné průměrné mzdy.
Teprve v roce 2016 lze čekat opravdu silný tlak na růst mezd i v soukromé sféře. V souvislosti s předpokládaným pokračujícím růstem ekonomiky a snižováním míry nezaměstnanosti se trh práce změní v prostředí, jemuž svoji vyjednávací silou dominuje zaměstnanec, a nikoli zaměstnavatel jako v krizových létech.
Opět tak lze očekávat fenomény, na které už jsme skoro zapomněli a které charakterizovaly dobu před propuknutím světové finanční krize v roce 2008. Jedná se zejména o nutnost „přetahovat“ vhodné zaměstnance.
Pro zaměstnance tak bude mnohem snazší než dnes říci si o přidání. „Přidejte, nebo odejdu.“ Bude kam. Zaměstnavatelé by na to měli být připraveni, stejně jako Česká národní banka.
Ta po letech spíše deflačních obav bude muset začít bedlivěji vyhodnocovat možné inflační tlaky, protože citelnější růst mzdové hladiny pochopitelně takovým tlakem je.
Vyšlo v Právu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
