POPEKONOMIE
ČNB zahájila oslabování koruny před dvěma lety. Argumenty však hovoří ve prospěch rychlého opuštění intervenčního režimu
Představitelé centrální banky se sice shodují na tom, že intervence přispěla k růstu ekonomiky, zásadně se však odlišují v rozsahu jejího přínosu. Guvernér Singer ještě koncem května uváděl, že oslabení koruny přispělo k ekonomickému růstu v roce 2014 z jedné třetiny. Zatímco se totiž podle něj ekonomika v roce 2013 propadala o 0,7 procenta, loni expandovala dvouprocentním tempem. To představuje rozdíl 2,7 procentního bodu.
Oslabení koruny přitom podle guvernérových čísel přispělo 0,9 procentního bodu, tedy jednou třetinou (růst v eurozóně pak prý zodpovídal za 0,6 a fiskální stimulace za 1,2 procentního bodu).
To viceguvernér Hampl se letos počátkem října vyjádřil v tisku docela jinak. „Dle našich propočtů – a nikdo zatím neukázal lepší – stojí ČNB dokonce z více než půlky za loňským rozjezdem ekonomiky,“ uvedl doslova. Třetina versus „více než půlka“. Klíčoví představitelé centrální banky by se měli v prezentaci takto důležitého a citlivého čísla na veřejnosti přece jenom více „centralizovat“ – tedy ujednotit. A pokud snad mezi letošním květnem a říjnem nějak zásadně revidovali svůj výpočet, alespoň krátce zmínit důvody revize. Jinak jejich různící se stanoviska působí dojmem ad hoc zvolených cifer.
Kvantitativní vyjádření efektu intervence je však stále jen jednou stranou mince. Tou druhou je „kvalita“ ekonomického růstu, který v posledních měsících zažíváme. Jednoduše řečeno, rosteme nyní, protože hodně „montujeme“, nebo stávající růst doprovází také kvalitativní proměna z „montovny“ ve vyspělejší ekonomiku?
Neměla by zapadnout slova Marca Brütsche, hlavního ekonoma Swiss Life, největší švýcarské pojišťovnické skupiny. Alpská země se podle něj naučila žít s dlouhodobým tlakem na posílení franku. Tento tlak navíc podněcuje růst efektivity a inovativnosti. Poté, co švýcarská centrální banka v lednu opustila intervenční režim, musejí třeba tamní exportéři vynalézavěji než předtím hledat způsoby, jak na mezinárodních trzích uspět právě i při silné měně. Krátkodobě čelí náročné situaci, ovšem dlouhodobě uspějí. A zásadně přispějí k hospodářskému rozkvětu. To ČNB našim vývozcům pomáhá krátkodobě, za cenu dlouhodobých ekonomických ztrát, které poplynou z nižší efektivity a inovativnosti tuzemských firem.
Podle Brütsche by ČNB opuštění svého intervenčního režimu už neměla příliš dlouho odkládat. „Pokud se totiž i ceny energií a komodit začínají vracet k růstu, není už nutné obávat se deflace. V eurozóně lze už dokonce pozorovat i jisté inflační tlaky,“ říká. V podobném duchu se svého času, ještě před intervencí, vyjadřovali i někteří představitelé ČNB. Třeba Jan Frait, vedoucí odboru finanční stability ČNB, v prezentaci z února 2013 uvádí, že „v rostoucí ekonomice přispívá zhodnocování měny k finanční stabilitě“. Zhodnocování měny, kterému ovšem nyní intervenční režim brání, tedy podle Fraita představuje vítaný stabilizační nástroj. Předpokládaný více než čtyřprocentní letošní růst české ekonomiky, stejně jako Brütschem zprostředkovaná švýcarská zkušenost a jeho i Fraitovy argumenty ve prospěch silné měny vskutku hovoří pro celkem rychlé opuštění intervenčního režimu.
Navzdory tomu se však zdá, že režim své druhé narozeniny přežije o notnou dobu.
Centrální bankéři jako by od politiků přejímali až příliš krátkodobý a současně zatvrzelý úhel pohledu.
Vyšlo v Euru.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
