Loni v únoru ministr financí Babiš vypočítával, jak se mu podařilo snížit dluh: „Během dvou let pokles o deset miliard korun.“ Teď v dubnu raději pomlčel. Pokud by použil svou loňskou dikci, musel by konstatovat, že za tři a čtvrt roku zvýšil dluh o dalších 100 miliard.
To by ale nebylo fér. Stejně jako loni nebylo fér holedbat se snížením dluhu. Nyní jde o to, že ministerstvo financí využilo extrémně nízkých úrokových sazeb souvisejí- cích s očekáváním ukončení intervencí ČNB. V prvním kvartálu tak razantně navýšilo emisní aktivitu. To nemusí být samo o sobě chybou. Jedinečně nízké výnosy se v takovém rozsahu pravděpodobně jen tak nevrátí. Problematická není ani samotná výše zadlužení. Potíží je ovšem fakt, že Česko je stále závislejší na krátkodobém financování. Průměrná zbytková doba do splatnosti českého vládního dluhu se povážlivě zkracuje. Trend v eurozóně je přitom přesně opačný. Na začátku roku 2010 činila tato doba jak u nás, tak v eurozóně bezmála 6,5 roku. Dnes je to v Česku 4,5 a v zemích eurozóny průměrně sedm let.
Závislost na krátkodobém dluhu je ale jenom jedním rizikem. To další představuje samotné využití půjčených peněz. Jestliže jsou tyto prostředky využity na investice, jde o produktivní, potenciálně výnosný, navíc svým způsobem přechodný výdaj. Pokud však směřují třeba na platy státních zaměstnanců, jedná se o výdaj neproduktivní, navíc trvalé povahy. Jakmile totiž jednou dojde ke zvýšení platů, těžko už se politici osmělí k jejich snížení, které se obvykle rovná politické sebevraždě. Proto může být ošemetné využívat snadno půjčovaných, ale krátkých peněz k navyšování výdajů neproduktivní a trvalé povahy. Tyto výdaje bude totiž třeba hradit i ve chvíli, kdy už podmínky na mezinárodních trzích vůči Česku zdaleka tak vstřícné nebudou.
Je třeba přiznat, že navzdory chvalozpěvům na zlepšující se zdraví českých veřejných financí zachovávají světové ratingové agentury hodnocení kvality tuzemského dluhu na neměnné úrovni od roku 2011. Agentura Moody’s své hodnocení A1 nezměnila dokonce od roku 2002. Naše vláda tedy stále nepatří do první, do druhé, ba ani do třetí světové ligy sestavené dle úvěruschopnosti. Jsme zhruba na úrovni Chile. Jinými slovy, ratingové agentury stále přičítají nezanedbatelnou pravděpodobnost tomu, že se česká vláda ocitne ve vážných problémech se splácením dluhu. Pro ministra Babiše by zlepšení hodnocení ratingových agentur mělo být klíčovou metou. Teprve to by jej definitivně odlišilo od věčného soka Kalouska. Pokud však podlehne předvolební nátlakové akci odborů a sociální demokracie za další zvyšování platů státních zaměstnanců, sníží svoje šance na zápis do listiny opravdu úspěšných ministrů financí. Ratingové agentury v takovém případě získají další argument, aby se zlepšením známky českého dluhu ještě nějaký čas počkaly.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
