Německá ekonomika padá a s ní i ta česká

Důvěra v německou ekonomiku se v srpnu opět otřásla. Její ukazatel, který sestavuje Ifo institut, klesl na úroveň 85,7 bodu, z revidované červencové úrovně 87,4. Klíčoví představitelé německých firem a podniků tedy propadají ještě větší skepsi ohledně současného i pro nejbližší měsíce vyhlíženého ekonomického vývoje, než předpokládali analytici oslovení agenturou Bloomberg. Letos ve druhém čtvrtletí přitom hospodářství našeho západního souseda jen stagnovalo, jak potvrdila dnes rovněž zveřejněná data.

Německu tak hrozí trvalejší ekonomický útlum, jenž může neblaze poznamenat také českou ekonomiku, která je s ním hospodářsky a obchodně významně propojena. Za celý letošní rok se výkon německé ekonomiky podle všeho dokonce propadne, což bude mezi srovnatelnými hospodářstvími světa zcela ojedinělý výsledek (i když, pravda, české ekonomice – ne náhodou – hrozí propad též). Světlo na konci tunelu přitom vidět není. Ukazatel nálady mezi nákupčími manažery německé podnikové sféry totiž letos v srpnu klesl nejníže za poslední více tři roky – tedy od první vlny covidu.

O Německu se pro to všechno sice už opět, po letech, hovoří jako o „nemocném muži Evropy“, avšak v problémech je celý starý kontinent. Ničí jej zejména důsledky války na Ukrajině, včetně energetické drahoty, které výrazně snižují globální konkurenceschopnost nejen německých firem a podniků. Vždyť například burzovní cena elektřiny kupované na rok dopředu je v Německu letos v průměru stále o 312 procent výše, než kolik činil průměr předpandemických a předválečných let 2011 až 2019, jak dokládají data Bloombergu (viz níže). Tak dramatický nárůst cen elektřiny, jenž jinde ve světě nenastal, pochopitelně těžce poznamenává právě konkurenceschopnost německých a evropských firem a podniků, z nichž některé už raději přesunují svoji výrobu na jiné kontinenty.

Pokud se má evropská ekonomika postavit na nohy a ozdravit, bude zřejmě třeba celkové změna přístupu vrcholných politiků starého kontinentu, zejména zemí EU. To, že k této změně zatím ani v nejmenším nedochází, ovšem demonstrují i probíhající jednání o obchodním paktu právě EU a Indie.

Indie představuje zemi, která – na rozdíl od Německa či obecněji EU – už létá na Měsíc. Britský premiér (Rishi Sunak) a brzy možná i americký prezident (Vivek Ramaswamy nebo Hirsh Vardhan Singh) mají indické kořeny. Indie navíc může vyvažovat geopolitické ambice Ruska, a zejména Číny.

Přesto EU při nynějším dojednávání obchodní úmluvy s Indií kontraproduktivně lpí na svých zelených pravidlech, která ve světě moc nikoho nezajímají a která sama o sobě nemají šanci zbrzdit, natož zastavit proces klimatických změn.

Brusel ještě pořád žije ve 20. století a nepochopil, že teď už EU potřebuje více Indii než Indie Unii.

Předlužená a stárnoucí EU pokrývá jen západní výběžek Eurasie a středobodem světa už není a nebude. Měla by usilovat hlavně o to, aby zpomalila nynější dramatický propad – který potvrzují koneckonců i výše uvedená neblahá německá čísla – svého ekonomického a geopolitického významu ve světě; k čemuž jí třeba právě i Indie může výrazně dopomoci. Dokud bude Brusel přemýšlet a jednat v zajetí překonaných schémat 20. století, německá – a s ní nutně i česká – ekonomika se budou dále přinejlepším spíše jen potácet.

Burzovní cena elektřiny (kupované na rok dopředu) sice v Německu oproti loňskému létu opravdu výrazně klesla, přesto je však ve svém letošním průměru o zhruba 312 procent vyšší, než kolik činil předpandemický a předválečný průměr let 2011 až 2019 (zdroj: Bloomberg).

email

Facebook

Google+

Twitter

Linkedin