Jeden Obama v červnu na skok v Soči, nebo tisíce ruských vojáků hned teď a na podstatně delší dobu na Krymu? Zrovna toto dilema Vladimiru Putinovi příliš vrásek nepřidělá. Amerického prezidenta v dějišti letošní olympiády snadno oželí, ba dá asi i celkem snadno sbohem i celému plánovanému summitu zemí skupiny G8. Ostatně jen den poté, co Obama Putina před krymským dobrodružstvím telefonicky varoval, požádal ruský vládce parlament o souhlas s možným vojenským zásahem na celém ukrajinském území, nikoli tedy jen na Krymu. Obamovy hrozby sankcemi, ekonomickou izolací či neúčastí na summitu v Soči jej zkrátka nechávají ledově chladným. Na Krymu nyní hraje o hodně víc, než kolik může ztratit v důsledku ekonomického dopadu svých současných kroků. Máloco o tom vypovídá přesvědčivěji než skutečnost, že povel k obsazení černomořského poloostrova vydal jen krátce po skončení olympiády. Padesát miliard dolarů a sedm let úsilí zlepšit image Ruska tak v okamžiku zahodil do koše. A jistě ne zbrkle.
Rozhodný Putin i burzy Mají tedy Obamova varování alespoň nějakou šanci, že na Putina zapůsobí? Těžko. Vše začíná u toho, že zatímco pro Obamu je ukrajinský konflikt jedním z několika, které nyní po světě „řeší“, z Putinovy perspektivy jde o cosi násobně podstatnějšího. Jde mu o obhajobu velmocenské pozice Ruska na světové mapě. A o obhajobu své vlastní dějinné role. Jde mu o povznesení Ruska. „Jeho“ Ruska. Ruska, s nímž je bytostně a nejvýraznějším možným způsobem spjat již dlouhá léta. Uvažme, že v době, kdy Putin zemi již vládl, třicátník Obama ještě „jen“ přednášel ústavní právo coby řadový univerzitní pedagog a Bílý dům obýval Bill Clinton.
Putinovo odhodlání je s tím Obamovým evidentně nesouměřitelné. Přitom když jde o opravdu bytostné zájmy, jakékoli sankce jsou druhořadé. Není to jen intuitivní tvrzení, ale fakt, který lze podpořit tvrdými daty. Studie Economic Sanctions Reconsidered, kterou vydal washingtonský Petersonův institut, analyzuje přibližně dvě stovky případů uvalení ekonomických sankcí, k nimž došlo od první světové války do roku 2000. Sankce zaznamenaly alespoň částečný úspěch ve zhruba třetině případů. Nejpřínosnější byly tehdy, když měly pomoci splnit poměrně nenáročný cíl, například propuštění určitého politického vězně. V těchto případech uspívá zhruba polovina z nich. Avšak v případech, kdy jde o mnohem více, mají úspěch jen asi v jednom případu z pěti. Autokratické režimy jsou navíc výrazně odolnější vůči ekonomickému tlaku než ty demokratické. To je jen další důvod, proč se možné sankce Západu vůči Rusku pravděpodobně minou účinkem.
Navíc lze jen obtížně nalézt typ ekonomické sankce vůči Rusku, který by zároveň nepoškodil Západ. Západ a Rusko jsou zkrátka obchodně a ekonomicky silně provázané. To ovšem znamená také to, že ani z hlediska Ruska není Západ snadno nahraditelný partner. Evropští političtí představitelé však zatím ani nevykazují o mnoho více odhodlání než Obama. Nic nenapovídá tomu, že by zamýšleli v brzké době nějak rázněji zakročit. Zůstává u ostrých slov. A u víry, že silné napětí poleví, nepřetaví se v ozbrojený střet a nepřelije se mimo Krym. Některé evropské státy se, zdá se, obávají spíše toho, aby se případné sankce nedotkly jejich vlastních zájmů. A nejde jen o ropu a zemní plyn. Podle britského listu Guardian se ostrovní politici zasazují o to, aby v případě uvalení sankcí nebyl Rusům zapovězen přístup do londýnského City, klíčového finančního centra.
Kromě Putina se tak k vypjaté situaci na Ukrajině rozhodně postavily snad jen světové burzy. Hned po víkendu rubl citelně oslabil na historicky nejnižší úroveň vůči dolaru a ruské akcie se propadaly jako naposledy v roce 2008, v kritické fázi finanční krize. Tyto pohyby kurzu jsou však spíše jen vyjádřením očekávání trhů, že k nějakým sankcím proti Rusku nakonec dojde. Pokud se tak nestane nebo půjde o bezzubá opatření, situace na burzách se začne vracet ke stavu před eskalací konfliktu. Samozřejmě pokud ten se nepromění v otevřenou válku. Válka by zvýšila obecnou nejistotou v celém globálním ekonomickém systému. Stoupla by cena zlata, ropy a mnoha dalších komodit. Rusko, druhý největší světový vývozce ropy a zemního plynu, by tak inkasovalo vyšší příjmy z tohoto exportu, čemuž by ještě napomohl oslabený rubl. Zvýšené ceny energetických surovin by navíc zemi pomohly upevnit svoji pozici čtvrtého největšího světového držitele devizových rezerv, a dále tak podpořit svoji schopnost odolávat možným sankcím.
Přijde zase „restart“?
Jediným, kde je závažně „sankcionován“, a to už přímo nyní, zůstává nakonec Ukrajina samotná. „Sankcionují“ ji hlavně světové burzy. Devizové rezervy země se povážlivě tenčí ruku v ruce s tím, jak se centrální banka snaží intervenovat ve prospěch hřivny. Ukrajinu vážně ohrožuje insolvence. Ani ta by však nebyla sankcí Rusku. Ruské banky mají na Ukrajině investováno méně než procento svých celkových aktiv. To už by pád Ukrajiny pravděpodobně více zasáhl například italské banky, které v zemi poskytly úvěry za šest miliard dolarů. Mezinárodní měnový fond, jenž pádu může svojí finanční injekcí zamezit, pomoc zpravidla podmiňuje existencí stabilního politického systému, k němuž má nyní Ukrajina hodně daleko. Navíc v případě pomoci ze strany MMF lze očekávat ruskou reakci – Moskva by v takovém případě ekonomicky sankcionovala Kyjev. A může za tím účelem uplatnit mnohem razantnější páky, než jaké má Západ na ni.
Zdá se tedy, že hlavně u ostrých slov nakonec i zůstane a krymský konflikt se bude podobat tomu gruzínskému z doby před šesti lety. Tehdy se Západu, konkrétně Francii, podařilo zprostředkovat příměří. Avšak Rusové nikdy podmínky příměří plně nereflektovali a svá vojska – zajišťující praktickou nezávislost enkláv Jižní Osetiea Abcházie na Gruzii – nestáhli. To však nebránilo tomu, aby už za rok nebylo po jakékoli ekonomické či jiné izolaci Ruska ani vidu, ani slechu. Obama po svém nástupu v roce 2009 vyhlásil „restart“ vztahu USA s Ruskem. A v roce 2010 už si v Praze vyměňoval úsměvy s prezidentem Medveděvem při podpisu smlouvy o omezení počtu jaderných zbraní.
Vyšlo v Lidových novinách.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
