Za pár dnů, přesně ve čtvrtek, tomu bude sedm let, co začala finanční krize. Investiční banka Bear Stearns, někdejší ikona Wall Street, oznámila, že dva její fondy jsou bezcenné. Mocně totiž investovaly do rizikových cenných papírů krytých podřadnými hypotékami.
Když tento příběh uvozující krizi vykládám studentům VŠE, dochází mi, že tehdy byli o třetinu života mladší. Brali rozum do hrsti. Je to pro ně věčnost. Makléři, kteří na Wall Street i jinde obchodují v institucích, jako byla Bear Stearns, nejsou o moc starší, často dvacátníci. Připočtěme firemní kulturu investičního světa, kterou ve své knize znale popisuje etnografka Karen Hoová, sama někdejší investiční bankéřka. Kulturu, která vštěpuje dychtivost po zisku a riziku a zakazuje lítost nad ztrátou. Bude v zájmu této kultury pitvat příběhy jako ten, který vykládám studentům? Ne. Připomínání předchozích selhání krotí onu dychtivost. I po desetiletích platí postřeh ekonoma Johna Kennetha Galbraitha: Paměť finančního odvětví je neskutečně kratinká. Finančnictví – jako vždy plné mladé krve – nyní tím snáze přijímá víru ve věčnost, jak si kriticky všímá Steen Jakobsen ze Saxo Bank. Jmenovitě ve věčnost nízkých úrokových sazeb, ve věčnost nadměrného výnosu akciových trhů, ve věčnost mdlého ekonomického růstu. To je nová víra lidí, kteří rozdělují globální kapitál.
Tato iluze by ovšem nikdy nezapustila kořeny nebýt oněch nízkých sazeb. Před lety je nastavily světové centrální banky. Jenže jejich konání v převážné části uplynulých sedmi let budí pochyby. Alespoň na straně těch osob a institucí, které jsou s to nazírat věci bez iluzí. Třeba basilejská Banka pro mezinárodní platby je ve své výroční zprávě k centrálním bankám dost kritická. Konstatuje neobvykle chabý ekonomický růst navzdory expanzivní měnové politice nízkých, nulových, ba i záporných sazeb.
Přední evropský ekonom Paul De Grauwe dokládá, že pokles dluhopisových výnosů řady periferních zemí eurozóny plyne z nekonvenčního opatření ECB, konkrétně z programu přímých monetárních transakcí, a nikoli z fundamentálních přeměn ekonomik, jako je třeba redukce dluhu v poměru k HDP. Vlastně říká, že výnosy bondů klesají jen díky iluzi. Valná většina finančního světa však odmítá držet si od této iluze odstup. Žije jí. Věří, že centrální banka vždy nakonec přispěchá na pomoc.
Přitom když se minulý týden po trzích začala šířit panika způsobená portugalskou bankou Banco Espirito Santo, ukázalo se, jak prchavá iluze věčnosti ve skutečnosti je. Připomíná nápisy „Se Sovětským svazem na věčné časy“ během perestrojky. Kdepak, dokud se finančnictví nepostaví na vlastní nohy a neudělá první rázný krok bez berličky z centrálních bank, jsme stále v krizi. Jenže budou si zapomětliví finančníci vůbec ještě pamatovat, jak se takový krok dělá?
Vyšlo v E15.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
