Nobelova cena za ekonomii je doménou Američanů. V roce 1999, když se z ní radoval Kanaďan Robert Mundell, to bylo naposledy, co nebyl oceněn americký ekonom. Až do pondělka.
Jean Tirole je od roku 1969, kdy byla cena udělena poprvé, teprve třetím poctěným Francouzem. Z historického pohledu je příznačné, že cenu získává v době po finanční krizi. Ta totiž podkopala důvěru ve spontánnost deregulovaného trhu. Podobnou nedůvěru poznala už třicátá léta, dekáda světové hospodářské krize. Strádající veřejnost tehdy žádala, aby padaly hlavy, a politici ji vyslyšeli. Obecná nedůvěra ve „velký byznys“ byla pochopitelně patrná již dříve, projevila se například vznikem antitrustových zákonů. Ale krize třicátých let ji skutečně vyhrotila, což akcentovalo i význam teorie průmyslové organizace. Tu lze totiž zjednodušeně vystihnout jako hledání odpovědi na otázku, zda „velký byznys“ představuje dobro, nebo zlo. A právě teorie průmyslové organizace ve své moderní podobě tvoří těžiště Tiroleova díla.
Ve druhé polovině osmdesátých let vyšla v jednom z prestižních ekonomických žurnálů studie „The Making of an Economist“. Autoři v ní shrnovali své rozhovory s tehdy nastupující generací ekonomů, studentů špičkových ekonomických univerzit. Shodli se, že mladí ekonomové té doby pojímali svou disciplínu spíše jakou určitou hru, v níž se více vyplácí vytvářet elegantní analytické modely než demonstrovat hluboké porozumění podstatě ekonomických jevů.
Tirole tou dobou zrovna procházel Kristovými léty a patřil k nastupující generaci. Je to znát dodnes. Jeho dílo je analyticky vytříbené. Pěti dlouhými řádky matematických symbolů řekne, že „žádný oběd není zadarmo“. Matematickou precizností stejně jako samozřejmě přejímanou nedůvěrou v síly volného trhu vychází vstříc duchu současné doby. I proto získává Nobelovu cenu.
Vydejme se však pod povrch matematických vzorců. Tirole technicky precizně hledá způsoby, jak regulovat oligopolní odvětví. Tedy takové, v němž jsou firmy na rozdíl od plně konkurenčního prostředí do jisté míry schopny ovlivnit cenu svého produktu, kvalitu i množství, které na trhu nabízejí. Odvětví, v němž mohou těžit z takzvané asymetrie informací, čili z toho, že prodávající ví o svém produktu více než kupující, spotřebitel. Spotřebitele má proto chránit osvícený regulační úřad – za pomoci Tiroleových vzorečků.
Jenže. Není asymetrie informací v podstatě všudypřítomným, přirozeným jevem? Samotná dělba práce, motor lidského pokroku, k ní vede. Zemědělec znal jakost obilí, které vypěstoval, lépe než lovec, který jej na trhu směnil za daňčí kýtu – o její skutečné kvalitě zase věděl více on. Současná ekonomie se snaží tuto popsanou přirozenost napravovat. A letošní Nobelova cena je oceněním právě i této snahy.
Vyšlo v E15.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
