Na počátku roku 2020, kdy se rodičovský příspěvek zvedal naposledy, se za 300 tisíc korun, což je jeho nynější celková nominální částka na jedno dítě, dalo koupit to, nač teď člověk potřebuje zhruba 380 tisíc korun. Z důvodu tohoto inflačního znehodnocení kupní síly rodičovského příspěvku by bylo namístě jej zvýšit. Určitým kompromisem může být vzestup na 350 tisíc od příštího roku. Takový nárůst by i tak citelně zaostával za inflací nasčítanou od výchozího roku 2020.
Jenže každé navýšení té či oné sociální dávky dále přilévá oleje do inflační kotle. Zvláště, jde-li od dávku plošnou. Což právě je případ rodičovského příspěvku. Proto se jako rozumnější – protože z hlediska veřejných rozpočtů úspornější a mnohem méně proinflační – jeví varianta ponechání rodičovského příspěvku na stávající úrovni, ovšem při současném dalším zvýšení přídavku na dítě. Ten představuje zacílenou dávku, která tedy není plošná jako rodičovský příspěvek.
Přídavek na dítě podporuje rodiny s nižšími příjmy, tedy ty, které jsou současnou rapidní inflací poškozeny nejvíce. Bohatší rodiny mohou zvládnout popasovat se s ní bez navyšování jim příslušejících dávek. A to i proto, že takzvané zrušení superhrubé mzdy, jež je platné od začátku roku 2021, navyšuje disponibilní příjmy ve větším rozsahu právě bohatším domácnostem.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
