Fialova vláda za prvních devět měsíců vlády – a de facto již po dvou novelách původního rozpočtu Babišovy vlády – neuskutečňuje žádné opravdu viditelné úspory. Nejprve sice seškrtala původní rozpočet Babišovy vlády, ale tyto škrty z velké části bere nyní zpět, když pro letošek počítá rozpočet se schodkem 330 miliard korun, namísto předchozích 280 miliard. Přitom v tom týdnu sněmovní rozpočtový výbor podpořil dva koaliční pozměňovací návrhy, které letošní schodek státního rozpočtu navyšují na 375 miliard korun. O těchto návrzích rozhodnou poslanci příští týden.
Co je ale nejpodstatnější, současný kabinet nepočítá s výraznými úsporami či s citelným navyšováním příjmů ani pro příští léta. Až do roku 2025 plánuje schodky v pásmu od 250 do 300 miliard korun ročně, jak plyne ze včera zveřejněných údajů. V roce 2024 cílí na schodek 280 miliard, o rok později by to mělo být 260 miliard.
Řecký scénář bankrotu veřejných financí Česku ale ani tak nehrozí. Zatím. Ani žádné jiné ekonomicky srovnatelné zemi. Řecko totiž doplatilo na to, že se na pokraji krachu ocitlo už v době, kdy ještě nebylo „objeveno“ kvantitativní uvolňování. Právě iluze jménem kvantitativní uvolňování umožňuje prodlužovat agónii předlužení.
Řecká krize politikům ovšem otevřela oči. Pochopili, že svoji „munici“ – zvyšování daní – už do značné míry vyčerpali. A novou spásu objevili v centrálních bankách. Ty tištěním miliard a bilionů, za něž v rámci kvantitativního uvolňování skupují dluh svých vlád, vytvářejí iluzi, že vlády vlastně zase tolik zadlužené nejsou. Nyní za toto iluzionistické představení, trvající přes deset let, začínáme splácet účet. V podobě nejvyšší inflace za několik desetiletí.
Zdálo by se, že politiky to donutí k otočce. Kdeže!
V Británii teď tamní vláda chtěla výrazně snížit daně, ale neřekla, kde na to vezme. Aha, takže další dluh. Další inflace. A když kvůli vyhlídce na ni britské vládě zdraží zadlužování, centrální banka začne skupovat dluh, i když je to inflační, aby vládě ulevila. To už je ekonomická perverze. Inflace se „léčí“ inflační měnovou politikou.
Spíše se tedy obávejme, ať se Českou nevydá britskou cestou. A žádejme, ať především centrální banky změní své jednání. Pokud budou i nadále perverzně a na úkor příštích generací usnadňovat politikům zadlužování, ti toho samozřejmě využijí. Centrální banky musí říct „stop“. Nikdo jiný to za ně neudělá. Pokud centrální banky politiky nepřiměji k omezení zadlužování, jako Řeckou jednou opravdu skončit můžeme.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
