Minulý týden ceny elektřiny a plynu v EU pokořily nový historický rekord, a dokonce už i Německo volá po reformě evropského trhu s energiemi. Berlín přitom ještě donedávna stávající podobu obchodování s energiemi v EU hájil, takže jeho nynější krok je překvapivý. V pátek německé ministerstvo průmyslu a klimatu uvedlo, že pracuje na zásadní reformě trhu s energiemi, jejímž cílem je zejména srazit cenu elektřiny pro koncové uživatele.
O víkendu se k volání Berlínu po reformě trhu s energiemi přidala také Vídeň. Německu i Rakousku je „trnem v oku“ hlavně navázání burzovních cen elektřiny na cenu plynu. Toto navázání ale představuje samotnou podstatu obchodování s energiemi v rámci EU v posledních více než dvaceti letech.
Navázání cen elektřiny na cenu plynu je totiž výsledkem uplatnění systému známého jako „merit order“, kdy jsou za účelem pokrytí poptávky po elektřině postupně zapojovány zdroje v pořadí dle svých mezních nákladů výroby elektřiny. Nejnižší mezní náklady mají obnovitelné zdroje energie. Pro provoz solárních panelů nebo větrníků totiž není třeba žádného paliva.
Potíží je, že elektřinu lze jen velmi omezeně skladovat, pokud vůbec, a povětrnostní podmínky nejsou zdaleka vždy výrobě z obnovitelných zdrojů nakloněny. Proto musí být obnovitelné (ale „neřiditelné“) zdroje doplněny zdroji řiditelnými, které však už pracují s palivy, ať jde o jaderné, uhelné, plynové nebo obecněji tepelné elektrárny (využívající i ropné produkty, jako je nafta, mazut či topné oleje).
Kapitolu samu pro sebe představují vodní elektrárny, které jsou do značné míry řiditelné díky budování vodních rezervoárů. Ovšem v době rozsáhlého sucha a mála srážek ani ty nemusí stačit a vodní elektrárny pak nepodávají optimální výkon, jak třeba ukazuje loňská a vlastně i letošní norská zkušenost.
Řiditelné zdroje energie ovšem právě i pro svoji „řiditelnost“ mají vyšší mezní náklady výroby než solární nebo větrní elektrárny. Proto jsou v rámci zmíněného systému „merit oder“ zapojovány v pořadí dle svých mezních nákladů. V současnosti je nadále velmi levná výroba elektřiny z jádra. To má sice enormně vysoké investiční náklady, protože postavit jadernou elektrárnu je velmi nákladné, avšak samotná produkce jaderné elektřiny je již velmi levná, tj. s velmi nízkými mezními náklady.
Po obnovitelných zdrojích, vodě a jádru jsou další v pořadí zapojení do výroby elektřiny již fosilní zdroje: uhlí, ropné produkty, plyn. Pokud je tedy poptávka po elektřině tak vysoká, že ji nepokryjí obnovitelné zdroje a jádro, dostávají se ke slovu třeba uhelné nebo plynové elektrárny a jejich elektřina míří do sítě.
Podstata „merit oderu“ tkví v tom, že burzovní cena elektřiny se odvíjí od ceny takzvaného závěrného zdroje. Tím jsou momentálně plynové elektrárny. Ty jsou za účelem pokrytí poptávky totiž „nahazovány“ jako poslední. Z důvodu nyní rekordních cen plynu vykazuje elektřina v nich vyrobená extrémně vysoké mezní náklady. Tím pádem jsou ale extrémně vysoké ceny elektřiny obecně, protože závěrný zdroj – v současnosti tedy plynové elektrárny – určuje cenu elektřiny vyráběnou všemi dalšími zdroji, od obnovitelných zdrojů, přes jádro až po uhlí nebo ropu.
Obchodování na bázi „merit orderu“ funguje přes dvacet let a dosud se nestalo terčem výraznější kritiky. Naopak, podporovalo rozvoj obnovitelných zdrojů energie a stlačovalo cenu pro konečné spotřebitele.
Pro politiky je svůdné nyní, v době rekordních cen elektřiny, obchodování na bázi „merit orderu“ odepsat jako tržní selhání. Udělat z tohoto systému „fackovacího panáka“. Pokud by však došlo na požadované odpojení cen elektřiny od cen plynu, dodavatelé plynu jej zřejmě nebudou elektrárnám dodávat, neboť výroba elektřiny z plynu se prostě nevyplatí. Cena elektřiny, jež nebude zahrnovat náklady výroby závěrného zdroje, totiž nepokryje náklady výroby elektřiny z plynu. Plynové elektrárny tak zmizí ze sítě, ale to je omezí nabídku elektřiny na trhu a dále to požene její cenu výše.
Politici, a ti němečtí zejména, jen svalují svoji vinu na někoho jiného, resp. něco jiné, totiž na „merit order“ Podstatnou extrémně vysokých cen elektřiny ovšem není mechanismus obchodování, ale nedostatek záložních zdrojů a jejich vysoká cena. Proto je nyní žádoucí – mnohem spíše než změna tržního mechanismu, který fungoval po desetiletí – prodloužení životnosti jadernách elektráren, znovuzprovoznění co největšího množství odstavených uhelných elektráren, regulatorní usnadnění výstavby nových plynových elektráren, pozastavení obchodování emisních povolenek (jež dále zdražují výrobu elektřiny z uhlí či plynu), přehodnocení taxonomie EU a agendy celého Green Dealu, případně snížení daňového zatížení energií.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
