„Mamahotely“ až do loňska vycházely z módy. To se ale nyní zřejmě změní – kvůli inflaci a růstu cen nájmů. Mladí lidé totiž mohou bydlení s rodiči ušetřit až milion korun.
Podíl mladých lidí v Česku, kteří bydlí s rodiči, loni klesl nejníže za minimálně dvacet let, konkrétně za období od roku 2003, za něž Eurostat zveřejňuje příslušnou řadu dat (zde). Podle nově zveřejněných údajů Eurostatu loni žilo s rodiči 45,6 procenta Čechů ve věku 18 až 34 let.
Za pokles popularity „mamahotelů“ mohou dlouhá léta prosperity doby předpandemické a následně pokles či obecněji příznivý vývoj cen nájmů v době pandemie. Například v Praze na některých místech klesaly v době pandemie nájmy i o desítky procent, a to kvůli odlivu turistů a úbytku krátkodobých pronájmů skrze platformy typu AirBnb.
Bydlení v době před pandemií sice zdražovalo, ale kupní síla řady mladých Čechů rostla díky zmíněné prosperitě ještě výrazněji. Mohli si tedy dovolit i citelně zdražující bydlení, a opustit tak rodinné hnízdo o pár let dříve, než tak činili jejich o několik let starší vrstevníci. Vrchol popularity totiž „mamahotely“ v ČR zažívaly v roce 2013, kdy takto bydlelo hned 53,6 procenta mladých Čechů. To si však ještě lízali rány ze světové finanční krize a jejich dopadů, které byly v Česku zřetelně po zhruba čtyři roky právě až do roku 2013. Léta prosperity 2014 až 2019 pak přinesla postupný pokles popularity bydlení s rodiči.
V současnosti kvůli inflaci, návratu turistů, ale i poptávce ukrajinských uprchlíků rostou jak ceny nájmů, tak třeba o měsíční poplatek za studentské koleje. „Mama hotely“ se tak vrací do módy. Kolik lze vlastně využitím „mamahotelu“ ušetřit? Jeden ilustrativní příklad za všechny.
Průměrné nájemné bez poplatků činilo loni v Praze zhruba 24 tisíc korun. Mladí lidé volí spíše menší a levnější byty, takže průměrně nájemné v jejich bytech bylo levnější. Zase ale je třeba připočíst poplatky. To znamená, že úplná cena „studentského bytu“ loni dosahovala v průměru kolem 16 tisíc korun. V „studentských bytech“ bydlí zpravidla více lidí, takže na osobu se náklady loni pohybovaly kolem 5 300 korun měsíčně. Podobným nákladům čelili i mladí lidé, kteří již mají studia za sebou, ale ještě nezaložili rodinu, a bydlí ve více lidech v menším pražském bytě.
Kdo místo této varianty zvolil „mamahotel“, ušetří pouze na nákladech bydlení během deseti let ve věku od 25 do 35 let minimálně kolem 750 tisíc korun až jednoho milionu korun.
Takové peníze lze částečně chápat jako půjčku od rodičů. Jejich potomek je pak, třeba ve věku 35 let, může investovat do vlastního bydlení, které se tak pro něj stává dostupnějším.
Bohužel, zdaleka ne všichni obyvatelé „mamahotelů“ si vytvářejí rezervu. Typický český obyvatel „mamahotelu“ loni díky svému zaměstnaní vydělával průměrně v čistém 25 500 korun měsíčně. Takže spořit bylo – a ještě stále je – z čeho. Zvláště za předpokladu, že nemusí rodičům na bydlení přispívat ani haléřem, což je poměrně častý případ. Jen zlomek obyvatelů „mamahotelů“ ovšem prozíravě spoří na vlastní bydlení. Většina bere úsporu za bydlení jako samozřejmost a takto získané peníze utrácí za zábavu, oblečení, elektroniku, výdaje spjaté s automobilem či za cestování a v lepším případě za dodatečné vzdělání.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
