Poznámka na úvod: Už to je rok, co zkolabovala investiční banka Lehman Brothers, symbol finanční krize. Stalo se tak 15. září 2008. Autor blogu o den později, 16. září, sepsal text, v němž shrnul to klíčové, co pád obestíralo a načrtl, v co může vyústit. Na blogu publikován nebyl, až nyní. V nezměněné podobě. Jednoroční odstup slibuje lepší perspektivu než pouhý jednodenní. Nuže, je třeba měnit něco zásadního?
„Co jsi dělal, kde jsi byl, když padala dvojčata,“ to je typická otázka posledních sedmi let. „Co jsi dělal, kde jsi byl, když padaly ty dvě banky,“ budeme se možná ptát v letech následujících.
Obě zmíněné události jsou nesrovnatelné až na to, že mohou ustavit nový řád. Zatímco 11. září 2001 ústilo ve válku proti terorismu, v tažení do Iráku a následně i oslabení geopolitické pozice USA (a konec unilateralismu devadesátých let), 15. září 2008 – a konec ikonických investičních bank Lehman Brothers a Merrill Lynch – dá vzniknout novému finančnímu řádu světa.
Bezprostřední postřehy z „černé neděle“ a hořkého pondělního obchodování na burzách po celém světě dávají tušit, kudy by mohly kontury nového finančního řádu vést.
V prvé řadě, což souvisí právě i s geopolitikou, pády na Wall Street dále oslabí pozici USA, tentokrát jako finančního ústředí světa. Zejména asijská finanční centra začnou promlouvat poměrně více důrazně.
Definitivně též padne neudržitelná teze o dokonalé „efektivitě trhů“, jež má burziány za vždy plně racionálně kalkulující mašiny, jimž city a emoce nic neříkají. Lehman Brothers ovšem padla i proto, že její šéf Richard Fuld, jenž s ní byl spojen pupeční šňůrou téměř 40 let (v ústavu pracoval od roku 1969, od roku 1993 coby výkonný ředitel), tvrdohlavě odmítal razantní ozdravné kroky, které byly nutné, aby ji dostal z rozbouřených vod hypoteční krize. Nakupil tak závratný dluh převyšující 600 miliard dolarů. Jako dlouholetý kapitán, jenž je tak emocionálně spoután se svou lodí, že nevěří, že ji může sebevětší bouře zničit. Je tohle racionální chování?
Zatímco Fuld byl tvrdohlavý, John Thain, šéf Merrill Lynch, nastoupil koncem loňského roku, a nebyl tudíž tak vypjatě svázán s ústavem, jejž řídil. Neváhal provést razantní ozdravné kroky. Investiční banku dokázal, zdá se, alespoň vmanévrovat pod křídla Bank of America. Jenže celá transakce budí podezření. Bank of America koupila Merrill za 50 miliard dolarů, zatímco tržní hodnota je pouhých 26 miliard. Opustíme-li hypotézu, že celý prodej zinscenoval tak či onak Fed („Nechat padnout dvě investiční banky během jednoho dne, to už prostě nejde“), nezbývá než konstatovat, že Kenneth Lewis, šéf Bank of America, je chorobný megaloman. Nehleděl ani tolik na výhodnost koupě, jako spíše na fakt, že pořádně rozšíří svoje „panství“. Ostatně na fakt, že šéfům velkých korporací nejde primárně o zisk, nýbrž o růst, upozorňuje řada ekonomů, například John Kenneth Galbraith. Je však tahle megalomanie racionálním chováním?
Nový finanční řád tedy zjevně nebude doplňovat víra v efektivitu trhů. To může otevřít dveře obhájcům státních regulací. V tomto duchu už dnes promlouvá například Joseph Stiglitz, držitel Nobelovy ceny za ekonomii. Státní regulace jsou ovšem – možná překvapivě – tím, s čím už nyní trhy vlastně počítají. Jak jinak vysvětlit, že burzy včera klesly o tak málo. Ano, o tak málo.
Přihlédneme-li k vážnosti včerejší situace, k tomu, že celý finanční systém je prorostlý rakovinnými hypotékami, jsou poklesy v řádech jen tří nebo čtyř procent úspěchem. Lze to vysvětlit tak, že trhy počítají s tím, že vlády a centrální banky nenechají nemocné trhy samy sobě – jak by velely principy laissez-faire.
S tím vším souvisí ještě jedno. V březnu JPMorgan Chase pohltila Bear Stearns, nyní Bank of America zase Merrill – komerční banky tedy polykají banky investiční. Fedem, centrální bankou, regulované komerční banky získávají pod svá křídla neregulované banky investiční, jež mizí z mapy finančních institucí jedna po druhé. Státní regulace získávají na vlivu i touto cestou.
Shrneme-li, nový finanční řád bude pravděpodobně charakterizovat vítězství obhájců státních zásahů nad liberály. To vítězství nemusí být definitivní. Už jen proto, že to byly právě státní regulace, jež koncem sedmdesátých let nastartovaly cestu k hypotečnímu průšvihu (hlavně zákon Community Reinvestment Act z roku 1977, který bankám de facto přikázal půjčovat chudším vrstvám obyvatelstva, což později vedlo k rozkvětu „subprime“ hypoték). Plně osvícená a racionální vláda totiž neexistuje. Stejně jako neexistují plně osvícení a racionální tržní hráči. Jsme jenom lidi.
Jen se nyní kyvadlo finančních dějin přehoupne ve směru obhájců regulací – tak jako se v osmdesátých letech přehouplo ve směru liberálů. Jsme jenom lidi, a proto máme sklon k černobílému vidění.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
