Česko míří do krize, jakou nepamatuje

Lidem v Česku letos klesne životní úroveň nejvýrazněji od vzniku republiky v roce 1993. Potvrzují to dnes zveřejněná čísla ČSÚ k vývoji reálných mezd v letošním prvním čtvrtletí. Frustrace a nespokojenost obyvatelstva, zejména sociálně zranitelných skupin, narůstá každým dnem. Výhledově hrozí vážný společenský a politický rozkol.

Fialova vláda proto musí jednat aktivněji než doposud. Součástí jejích kroků by měla být intenzivní vnímavá komunikace směrem k sociálně nejzranitelnějším. Důležité jsou také symboly. Vláda by je neměla podceňovat. Stojí proti ní poměrně zdatná a „sehraná“ opozice, jež s marketingem a médii umí dobře a aktivně pracovat. Takže pokud se například v poslanecké kantýně servírují jídla za cenu výrazně pod běžným průměrem, vláda musí počítat s tím, že to média „rozmáznou“ a že se to v této citlivé době obzvláště obrátí proti ní samotné.

Jen se slovy a marketingem ale vláda ani tak nevystačí. Musí rozhodněji přejít k činům.

Co by tedy měla teď ideálně dělat? Tři věci.

Zaprvé, sestavit tří- a desetiletý plán rozpočtových úspor, v řádu stovek miliard. Takové úspory ostatně slibovala před volbami.

Zadruhé, díky úsporám ulevit lidem plošně od inflace trvalým snížením daní a, zatřetí, navýšením sociální podpory 25 procentům nejpotřebnějších.

Není třeba, aby zmíněné rozpočtové úspory a škrty uskutečňovala hned teď. Ani to není prakticky možné. Proto právě ony víceleté plány. Už ty ale ratingové agentury uklidní. Pokud ulevovat plošně, pak jedině trvale, na základě právě realistického plánu úspor a škrtů.

Dokáže-li vláda v rámci víceletého plánu seškrtat stovky miliard, jak její strany slibovaly před volbami, pak ve spojení s budoucím ekonomickým růstem je realistické navýšení zacílených podpor. Ty též slibovala.

Neví-li si redy se zacílením a postupným seškrtáním stovek miliard, neměla to slibovat.

Pokud tedy její sliby byly plané a nedokáže je naplnit, bylo by korektní, aby co nejdříve předstoupila s tímto přiznáním před voliče. A komunikovala s nimi o tom. Aby řekla, jak tedy situaci bude řešit jinak, už ovšem v rozporu s předvolebními sliby. Tedy například navýšením daní, včetně třeba částečného zvýšení daně z příjmu fyzických osob, k jejímuž snížení došlo v souvislosti s takzvaným zrušením superhrubé mzdy.

Vládní strany ve volbách uspěly, neboť se jim podařilo veřejnosti vsugerovat, že veřejné finance ČR jsou v rozvratu. To ale nebyla pravda, jak potvrzuje třeba i ratingová agentura Moody’s. Voliči vládních stran ale čekají nápravu rozvratu, protože stále míní, že rozvrat existuje. To vládu omezuje v pomoci skutečně potřebným.

Protože veřejné finance v rozvratu nejsou, postačí vládě pouze pozvolné, postupné ozdravování veřejných financí, v rámci zmíněného až desetiletého plánu. Jedinou daní za tuto pozvolnost bude to, že se Česko připraví o možnost přijmout euro dříve něž kolem roku 2030. Ač totiž veřejné finance nejsou v rozvratu, ještě to automaticky neznamená, že Česko hned plní kritéria pro přijetí eura. Neplní. A plnit jen tak nebude.

To, že Česko nebude mít brzy euro, ale vládním stranám u voličů převážně neuškodí. Pokud navíc budou obratně s veřejností komunikovat, i zavilí zastánci přijetí eura pochopí, že udržení sociálního smíru je přednější.

email

Facebook

Google+

Twitter

Linkedin