V půli září tomu budou přesně dva roky, co zbankrotovala americká investiční banka Lehman Brothers (viz článek). Její pád odstartoval kritickou fázi finanční krize, s jejímiž důsledky se svět – zejména v podobě mohutnícího zadlužení – potýká dodnes. Česko se prvních výrazných reformních kroků dočkalo až nyní, s příchodem středopravé vlády, i když sám ministr financí Kalousek přiznává, že opravdu nápravného rozpočtu se nadějeme až v roce 2012. A že je co napravovat – stát už se topí v takovém dluhu, že aby byl splacen, musel by každý občan České republiky včetně nemluvňat uhradit více než 120 tisíc korun. Dluh navíc den co den narůstá a s ním i úroky, jež z něj stát – tedy my všichni včetně dětí – platí.
Trio vládních stran sice před volbami slibovalo vše možné, ale zvýšení daní nikoli. Nyní se ukazuje, že náprava státního rozpočtů povede právě i cestou zvyšování státních příjmů, zvyšování daní. Sliby – chyby, a zvláště ty předvolební! Občan se tak už pro příští rok musí nejspíše smířit s vyšší daní z příjmů, totiž s nižší slevou na dani (kamuflovanou za „povodňovou daň“), s vyšší DPH i s vyšší „daní solární“ – příspěvkem na obnovitelné zdroje. To se samozřejmě neblaze podepíše na rozpočtech domácností. A když se dále budou muset uskromnit domácnosti, musejí s nižšími příjmy počítat hostinští, cestovní kanceláře, prodejci automobilů, pekaři, uzenáři -zkrátka celá ekonomika. To vše v době, kdy se ve světě objevují čím dále tím častěji úvahy o tom, že se po mírném oživení vrátí hospodářský útlum a že se Spojené státy a další vedoucí globální ekonomiky možná nevyhnou ani takzvané recesi s dvojitým dnem.
Zatímco na prvém dně se světové ekonomiky ocitly v přímém důsledku finanční krize, kvůli problémům bank a finančního sektoru vůbec, „sešup“ na druhé dno hrozí primárně proto, že ač vlády vystřílely všechnu záchrannou munici na stimulace a sanační balíčky, opravdu trvalé a solidní oživení stále nepřichází. Kdo bude sanovat vlády?
Český export je nyní zhruba na úrovni, na níž byl před pádem Lehman Brothers, průmyslová výroba se už také vcelku zkonsolidovala, ale například nezaměstnanost zůstává stále výrazně vyšší. Týž problémem ostatně mají i jinde ve světě: v USA je dějinně nejvyšší počet dlouhodobě nezaměstnaných a celosvětově nebylo nikdy tolik mladých lidí bez práce jako právě nyní. Německá ekonomika, na níž jsme obzvláště závislí, zatím „jede“ relativně dobře, ale pokud se i naši západní sousedé vydají ve směru druhého dna, bude opravdu zle. Velmi pravděpodobně se tuzemská nezaměstnanost dále zvýší a chabé oživení bude to tam.
Za takovýchto okolností by česká vláda měla občany „ždímat“ méně, než jak zamýšlí. Protože tím, že „ždímá“ paušálně, „ždímá“ celou ekonomiku. A na to je nyní téměř ten nejhorší čas. Na druhou stranu, bobtnající dluh je třeba hbitě zalátat či alespoň významně snížit. Aby to nezadusilo ekonomiku, je třeba jít mnohem rozhodněji cestou omezování výdajů. Dosavadní škrty jsou tváří v tvář velikosti problémů a rozhazování předešlých vlád (všech od roku 1998) stále jen kosmetické povahy – a bude to ještě patrnější, ocitneli se svět, a s ním i Česko, na onom druhém dně.
Pak bude ještě více zřejmé, že je třeba razantně omezit třeba výdaje na úřednictvo. Proč má stát platit stovky a stovky byrokratů na úřadech, jako je Výzkumný ústav myslivosti, Státní zemědělský intervenční fond, Státní rostlinolékařská správa? Proč má mít Úřad vlády ČR pět set zaměstnanců, ne stovku jako za Klausova premiérování? Proč má Generální ředitelství cel hodně přes šest tisíc pracovníků? Výdaje na každého byrokrata činí milion korun ročně. Jen na zrušení a výrazném zeštíhlení úřadů lze ušetřit dvacet miliard korun – stačí, když se stát zbaví dvaceti tisíc úředníků z onoho půl milionu, který nyní zaměstnává (data viz tato analýza). Ekonomika tím „ždímána“ nebude.
Redukce úřednictva není jediný způsob, jak omezit výdaje. Snížením „rodičovského příspěvku“ a „příspěvku na péči“ na úroveň roku 2006 se ušetří přes dvacet miliard, vnesením efektivity do procesu státních zakázek další nemalé miliardy. A úspory lze hledat na mnoha jiných místech, aniž tím bude „ždímána“ ekonomika. „Neždímejme“ paušálně občany – včetně těch, kteří k růstu ekonomiky opravdu přispívají a díky nimž všichni bohatneme. V prvé řadě se zbavme lidí, kteří se více či méně „vezou“, parazitují, zahálejí za peníze nás všech. Stále jich je ještě více než dost.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
