VINIT PREZIDENTA, ŽE JÍM PLÁNOVANÁ REFORMA POMŮŽE JEN JEHO MILIARDÁŘSKÝM KAMARÁDŮM, JE LACINÉ. SNÍŽENÍ KORPORÁTNÍ DANĚ SPOJENÉ STÁTY POTŘEBUJÍ JAKO SŮL.
Takřka třiadevadesátiletý Arnold Harberger je žijícím inventářem globalizace. Od padesátých let radil vládám bezpočtu rozvíjejících se ekonomik, od Argentiny, Brazílie či Chile přes Čínu nebo Indii až třeba po Malawi. „Díky vývoji v Číně, ale třeba i v Indii je svět lepším místem,“ vzdal globalizaci hold před několika lety, když jsem s ním vedl rozhovor na půdě Kalifornské univerzity v Los Angeles, v jeho současném působišti.
Ve své dnes již klasické a vlastně průkopnické studii z roku 1962, stavějící na předpokladu uzavřené ekonomiky, Harberger konstatoval, že břímě korporátního zdanění nesou vlastníci kapitálu, v běhu desetiletí však tento závěr přehodnotil. V globalizovaném světě s volným obchodem a volným pohybem kapitálu investor klidně vloží peníze do firmy v sousední zemi nebo až na druhé straně zeměkoule, jen když tam mají nižší daně. Management dané korporace zase neváhá na druhý konec světa, vstříc nižší dani, přesunout výrobu. A spotřebiteli nic nebrání kupovat laciné zboží z dovozu. „Znáte ty obchody ‚Vše za 99 centů‘, kterých je v L. A. plno?“ ptal se mě Harberger. „Je k nevíře, co vše dnes můžete koupit za 99 centů. Jdete do takového obchodu a vidíte chudé lidi, jak si kupují věci, které by si předtím nemohli nikdy dovolit.“ Předtím totiž takové zboží dost možná vyráběli v USA. Dnes už levně v Číně. Řadový pracovník ale těžko mění zaměstnavatele, natož zemi, ve které působí. Břímě korporátní daně tak v rostoucí míře dopadá právě na něj. Nemá, na rozdíl od kapitálu, výroby a vlastně i spotřeby, před vyšším zdaněním kam uniknout.
Před pár dny oznámený plán Trumpovy administrativy snížit korporátní daň z 35 na 15 procent je třeba číst právě v tomto kontextu. Má přimět americké podniky, aby se „činily“ opět na americké půdě, tedy už ne na jiném kontinentě. Nižší daň v důsledku představuje vyšší výnosnost jejich investic v USA. A jsou to právě investice firem, které představují nutný předpoklad růstu produktivity, a je to právě růst produktivity, který představuje nutný předpoklad růstu mezd.
Zákonná korporátní daňová sazba činí v USA 39,1 procenta (tato sazba zahrnuje jak 35procentní sazbu federální, tak tu jednotlivých států USA), což je nejvíce mezi zeměmi OECD. S výjimkou jihoamerické Kolumbie bychom na celé zeměkouli těžko hledali zemi s ještě vyšším zdaněním. Skutečná (efektivní) úroveň zdanění se od té zákonné nezřídka i výrazně liší, avšak například efektivní zdanění nových investic dosahuje v USA 34,8 procenta. Přitom průměr v zemích OECD je nižší než 20 procent a v sousedních zemích, Mexiku a Kanadě, se sazba pohybuje také právě kolem úrovně 20 procent. Vysoká americká korporátní daň vede tamní korporace k tomu, že své zisky vyvádějí za hranice. Ročně takto ze Spojených států odtéká zhruba 100 miliard dolarů. Objem inkasa korporátní daně je tak navzdory její vysoké sazbě nízký. Zatímco v zemích OECD činil v letech 2010 až 2015 průměrně 2,9 procenta hrubého domácího produktu, v USA to byla jen procenta dvě.
Korporátní zdanění v USA tedy reformu potřebuje jako sůl. Jaký dopad lze však od Trumpova zatím jen mlhavě naznačeného plánu snížení daní – jenž dosud ani reformou není – očekávat právě v oblasti mezd řadových pracovníků? Převážná část ekonomů, včetně Harbergera, se dnes kloní k názoru, že břímě korporátního zdanění opravdu ve značné míře nesou právě řadoví pracovníci, nikoliv vlastníci kapitálu. Clemens Füst, prezident německého institutu Ifo, prošel celou řadu příslušných studií a shrnuje celosvětový výzkum v oblasti dopadu korporátní daně následovně. „Konzervativní závěr zní, že nákladem dodatečně získaného inkasa korporátní daně je krátko- až střednědobý pokles mezd nejméně o 50 procent dodatečně získaného inkasa.“
Harberger ani Füst jistě netrpí přehnanou láskou k Trumpovi. Navíc svůj názor na dopad korporátní daně zastávají minimálně od dob, kdy současný prezident ještě uváděl televizní reality show. Jinými slovy, vinit Trumpa z toho, že pouze snižuje daně svým miliardářským kamarádům v administrativě i mimo ni, je laciné. Přesvědčení, že snížení korporátní daně příznivě ovlivní mzdy řadových pracovníků, totiž dlouhodobě a nezaujatě sdílí podstatná část ekonomické obce. Je-li toto přesvědčení správné, Trumpův krok pomůže nejen americkým modrým límečkům, ale nebude ani „ránou“ pro tamní veřejné finance.
Vyšlo v Hospodářských novinách.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
