Česká ekonomika trpí dvěma nebezpečnými závislostmi. O té první, automobilové, se hovoří dlouho. Zatím jsme na ni „nedojeli“. Avšak transformativní technologická proměna, která na autoprůmysl číhá, je blíž a blíž. A s ní i hrozba, že budeme čelit nepříjemné odvykací kúře.
Druhá závislost se rozvinula teprve nedávno. Návykovou látkou nejsou auta, ale evropské peníze. Úspěšnost v jejich čerpání zásadně ovlivňuje mnohá česká makroekonomická čísla. Má sílící vliv na objem veřejných zakázek, na výši investic ve veřejné, ale i soukromé sféře, na výsledek hospodaření státního rozpočtu i na výši hrubého domácího produktu.
V roce 2015 jsme masivně dočerpávali prostředky z programového období let 2007 až 2013. Na investice vláda vyčlenila 236 miliard korun, tedy 12,3 procenta svých výdajů. Dočerpávání přispělo k růstu HDP jedním procentním bodem. Loni ale došlo k výraznému propadu. Na investice šlo z vládních účtů jen 159 miliard korun, tedy 8,5 procenta výdajů, což byl paradoxně nižší podíl než v letech 2011 až 2013 poznamenaných krizí. Objem veřejných zakázek dosáhl loni jen 486 miliard korun, takřka o 100 miliard méně než v letech 2014 a 2015. Růst HDP sice meziročně zpomalil, ale zato jsme vykázali nejvyšší přebytek státního rozpočtu v historii, jelikož vláda ušetřila na spolufinancovaní investic.
Evropské peníze tedy s českou ekonomikou slušně mávají. Sedmiletý (až devítiletý) „cyklus programového období“ má vliv hlavně na veřejný sektor. V něm se evropské peníze podílejí na hodnotě spolufinancované investice průměrně z 80 procent. Ale dopadá i na sektor soukromý, v němž spolufinancování evropskými penězi představuje průměrně 65 procent investice. Ačkoli soukromému sektoru stále dominují investice plně hrazené z vlastních zdrojů, podíl těch spolufinancovaných z Evropy průběžně narůstá.
V praxi to znamená, že hlavním hybatelem investiční aktivity soukromého sektoru zůstává zahraniční poptávka. To je žádoucí, neboť se jedná o tržní faktor. V porovnání s ní je role evropských peněz stále poměrně slabá. Naštěstí.
Vždyť jde o netržní fenomén a veřejné peníze v oblasti investic zpravidla vytěsňují ty soukromé, což je velmi nežádoucí. Na pováženou jsou navíc krátkodobé prudké výkyvy čerpaných prostředků dané právě „cyklem programového období“, které stále zřetelněji poznamenávají tuzemský soukromý sektor.
To se však ve dvacátých letech tohoto století s nástupem dalšího programového období změní. Unijní politici signalizují nechuť pokračovat v současné praxi dotací. Česko navíc do té doby dále zbohatne a do finančních možností rozpočtu EU se negativně pomítne brexit.
Na toto desetiletí budeme vzpomínat jako na „dekádu dotační“. Snad si ekonomika do jeho konce nevypěstuje na evropských penězích až příliš silný návyk. A snad nevyhnutelnou odvykací kúru neztíží nutnost odvykat si současně i z té druhé závislosti.
Vyšlo v E15.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
