Pro akciové investory je to nepochybně dobrá zpráva. Zda je to dobrá zpráva i z hlediska geopolitického, toť otázka jiná. Každopádně sankce, které zatím Západ vůči Rusku uplatnil v reakci na uznání svou povstaleckých republik na Ukrajině, jsou slabé. Jsou o tom přesvědčeny miliony investorů všude po světě. Akcie v Evropě nebo Americe totiž rostou. Jde spíše než o růst z úlevy o růst z rozčarování. Rozčarování z toho, že Západ zatím vůči Rusku postupuje jen měkce.
Pokud by Západ situaci více vyhrotil, akciové trhy by se nepochybně propadaly. A ropa už by se nyní prodávala za více než 100 dolarů za barel. Takhle se ale rychle vrací atmosféra „business as usual“. Ne snad, že by si kdokoli soudný přál eskalaci geopolitického napětí, a dokonce potenciální válku, ale stav, kdy de facto zabrání části cizího území komukoli projde tak snadno, není zdravý. Protože tak umírněný postup, jak učí i historie, předznamenává nárůst dobyvatelských choutek. A Rusko podle všeho s dobýváním nekončí.
Americký prezident Joe Biden označuje ruské kroky z posledních dvou dní jako invazi. Nicméně sankce tomu neodpovídají. Zatím totiž cílí jen na prodej ruského dluhu v zahraničí, na několik příslušníků ruských elit a na pár ruských bank. Taková opatření nemohou mít sebemenší odstrašující efekt. Vlastně působí spíše jako gesto pro veřejnost na Západě, že Západ vůbec něco dělá. Přitom ještě minulý týden Západ nešetřil silnými slovy. Biden sám tehdy opakoval, že ruský prezident Vladimir Putin za případnou invazi zaplatí vysokou cenu.
S odstupem několika dní se slova lídrů Západu jeví už ne ani tak jako silná, ale jen silácká. Objevuje se kritika ve vlastních řadách. Například eurokomisařka Věra Jourová považuje za chybu, že sankce necílí přímo na Putina. Nejen že Putin sám neplatí za své kroky vysokou cenu, jak sliboval Biden. On zatím neplatí žádnou cenu.
Jedním z objektivních důvodů „appeasementu“ lídrů Západu je inflace. Běžného Američana – Bidenova voliče – mnohem více než další osud Ukrajiny, o níž ani pořádně neví, kde leží, tíží to, že teď platí tak moc za pohon svého čtyřkolého miláčka. Biden tuší, že vyhrocení konfliktu s Ruskem by cenu ropy třeba i dramaticky zvýšilo. Takže by citelně poklesla jeho šance na znovuzvolení.
Zatímco Bidenovy sankce zatím tedy odstrašující nejsou, jeho samotného odstrašuje osud některých předchůdců v Bílém domě. Například George Bush starší kdysi sice triumfoval během války v Zálivu, jenže v roce 1992 jej i tak v prezidentském klání porazil Bill Clinton. Americký volič totiž ve svém rozhodování zohlednil spíše ekonomickou situaci u sebe doma než Bushovo vítězné válčení v dalekém Iráku.
A Biden je na tom ještě daleko hůř. Ten totiž nemůže o žádném vítězném tažení na daleké Ukrajině hovořit ani omylem.
A podobně jsou na tom také evropští lídři. Ti v rámci zelené transformace EU a německé Energiewende prohloubili energetickou závislost svých zemí na Rusku. I kdyby takové prohloubení bylo jen přechodné, Putinovi nyní hraje do karet. A to, že Německo pozastavuje proces schvalování Nord Streamu 2, ještě nelze vnímat jako kdovíjak silnou sankci. O tom, zda plynovod vůbec bude zprovozněn, se spekuluje už dlouho. Kancléř Olaf Scholz situace využívá vnitropoliticky, neboť tak tmelí vládní koalici. Němečtí Zelení, jak známo, proti zprovoznění Nord Streamu 2 tak jako tak vystupují dlouhodobě. Tímto si je Scholz nakloní. A zřejmě s nimi ještě i něco vnitropoliticky vyhandluje. Navíc si tím i Spojené státy, jimž plynovod dlouhodobě vadí také. Ruský plyn bude do Německa proudit dále, jen prostě zrovna ne tímto konkrétním plynovodem.
To, že stupňování geopolitického napětí na Ukrajině je inflační i v ČR, v dnešním rozhlasovém vystoupení potvrdil i guvernér České národní banky Jiří Rusnok.
Růst výrobních cen v českém průmyslu v lednu šokoval. V meziměsíčním vyjádření činí 6,9 procenta, což je nejvíce od února 1991, jak plyne z dnes zveřejněných údajů Českého statistického úřadu. V meziročním vyjádření pak představuje 19,4 procenta, což je nejvíce od ledna 1992. Nejvýraznější vzestup cen za posledních více než třicet lat zaskočil také analytiky. Ti počítali s meziměsíčním nárůstem 1,3 procenta, meziroční vzestup pak podle nich měl odpovídat 13,2 procenta. Z čísel je patrné, že inflační tlaky v české ekonomice nepolevují. Takto enormně vysoký nárůst cen ve výrobní sféře znatelně poznamená vývoj cen ve sféře spotřebitelské. Lednová čísla tak signalizují, že výraznější spotřebitelská inflace bude trvat déle, než se dosud čekalo. Čili zmírňování spotřebitelské inflace po dosažení pravděpodobně více než desetiprocentního maxima v meziročním vyjádření v měsíci únoru bude pozvolnější.
Přitom se ve výrobních a následně také spotřebitelských cenách v ČR teprve naplno projeví růst geopolitického napětí v souvislosti s konfliktem na Ukrajině.
Přes silná slova řady českých politiků a jejich příkré odsudky Putinových kroků nelze ani z jejich strany čekat kdovíjak razantní tlak na tvrdší postup vůči Rusku.
I tak snad nynější situace bude mít své pozitivum. Západ by si totiž konečně mohl uvědomit, že pokud chce vyvážet své hodnoty do zemí typu Ruska či Číny, těžko tak může činit, když je na těch samých zemích tak ekonomicky závislý.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
