Rusko včera kriticky eskalovalo konflikt na Ukrajině. Uznáním dvou povstaleckých republik na východě Ukrajiny a rozmístěním takzvaných „mírových sil“ na těchto územích zároveň staví Západ před výzvu. Západ je nyní na tahu a zřejmě odpoví ekonomickými sankcemi dosud nevídané razance. Jeho možnosti však v tomto směru nejsou neomezené. Navíc Rusku zatím více škodí nízké ceny ropy než sankce uplatňované Západem od roku 2014 v reakci na ruskou anexi Krymu.
Podle studie Mezinárodního měnového fondu snižují sankce ekonomický výkon Ruska třikrát méně než nízké ceny ropy. Ruské ministerstvo financí uvádí, že zemi stojí sankce 40 miliard dolarů ročně, zatímco podle zprávy amerického Kongresu nízké ceny ropy Rusko připravily v roce 2020 až o 100 miliard dolarů. To však byly ceny ropy extrémně nízké kvůli probíhající pandemii. Přesto i takový stav ruská ekonomika ustála. Natolik komfortně, že nyní může evidentně připravovat možnou masivní a samozřejmě nákladnou plnou vojenskou invazi na Ukrajinu.
Financování i této možné plné invaze nyní Rusku usnadňují vysoké ceny ropy na světových trzích. Rusko společně se Saúdskou Arábií zásadním způsobem určují ropnou politiku tradičních těžařských zemí (v rámci uskupení OPEC+). V uplynulé řadě měsíců uplatňují spíše jen pozvolný růst své produkce ropy. Z hlediska státních rozpočtů Ruska i Saúdské Arábie, jejichž jsou ropné výnosy klíčovým příjmem, je samozřejmě vítána situace, jako je ta současná, kdy ve světě značně sílí poptávka po ropě, zatímco její nabídka narůstá právě jen velmi pozvolna. Cena ropy Brent se tak dnes dostala až k úrovni 99,40 dolaru za barel, nejvýše od roku 2014. Překonání psychologické hranice 100 dolarů za barel je podle všeho jen otázkou času.
Rusku, Saúdské Arábii a dalším tradičním těžařům navíc svědčí přístup amerických břidličných těžařů. Ti de facto odmítají výzvy Bidenovy administrativy, aby výrazněji navýšili svoji těžbu. Nechtějí totiž zaplavit svět ropou. V minulých letech se do přetahované s tradičními těžaři z OPEC+ pouštěli, ale pohořeli. Nyní, jak říkají, se už poučili. Ač by Bidenova administrativa ráda, aby navýšili těžbu třeba o dvacet procent ročně, oni trvají na pozvolném nárůstu těžby, maximálně o pět procent ročně. Obávají se situace, kdy by těžili více a cena ropy pak poklesla třeba z důvodu ochromení globální poptávky. Nízké ceny ropy je poškozují mnohem více než tradiční těžaře, které těžba vyjde levněji. Těžba z břidlic totiž využívá nákladnější technologie než těžba tradiční. Čím více budou břidliční těžaři v USA těžit, tím jsou zranitelnější v případě propadu cen ropy, neboť tím hlubší ztrátu zaznamenají. Navíc si stále léčí šrámy z historického pádu cen ropy během pandemie.
Západ razantními sankcemi proti Rusku nepochybně poškodí i sám sebe. Musí tedy volit takové sankční kroky, které budou razantní, ale nikoli kontraproduktivní. Na Západě je největším obchodním partnerem Ruska Evropská unie, ze zemí EU pak Německo. Vedle EU pak dále Spojené státy a Británie. Česko je globálně dvacátý největší obchodní partner Ruska. Pro Česko je Rusko méně podstatným vývozním odbytištěm než třeba Belgie.
Z bank EU má největší přímé angažmá – ve smyslu vlastní aktivity v Rusku a na Ukrajině – rakouská Raiffeisenbank a dále pak maďarská OTP Bank (viz tabulka níže). Za zmínku ještě stojí přímá expozice italské skupiny UniCredit a francouzské Societe Generale. Celkově, i se zahrnutím přeshraniční aktivity, vykazují největší pohledávky v Rusku francouzské, italské a rakouské banky. Až po rakouských následují banky z USA.
Sankce tak i proto mnohem více svým zpětným dopadem zasáhnou Evropu než Spojené státy. Nejen z důvodu mnohem větší obchodní a finanční provázanosti, ale také pochopitelně z důvodu provázanosti energetické. Zelená transformace EU a německá Energiewende otevřely Rusku „okno příležitosti“, kdy je Evropa na jeho surovinách, zejména plynu, relativně vysoce závislá. I proto bude uplatnění nových sankcí Západu nesmírně delikátním činem. Bude třeba delikátního balancování mezi nutností co možná nejrazantnější odezvy a zároveň snahou co nejvíce limitovat „sebepoškození“ Západu, zejména pak Evropy.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
