Prezident Miloš Zeman dnes před poslanci hodnotil rozpočet, jejž vláda v rámci běžícího provizoria navrhuje pro letošní rok.
Jestliže podle Zemana není rozpočet Fialovy vlády protiinflační, pak jim už vůbec nemohl být rozpočet připravený ještě vládou Babišovou. Babišův kabinet totiž navrhoval rozpočet ještě schodkovější, s deficitem o takřka 100 miliard korun vyšším, než jaký plánuje Fialův kabinet. Do ekonomiky se tedy skrze státní rozpočet letos napumpuje o desítky miliard korun méně, než jak to zamýšlel Babišův kabinet. To nutně neznamená, že rozpočet nebude inflační, bude však jistě méně inflační, než byl ten Babišův.
Rušení daňových výjimek, po němž prezident Zeman dále volá, má své ekonomické opodstatnění. Obecně platí, že čím méně výjimek, tím ekonomicky efektivnější daňový systém je. Jenže co je opodstatnitelné ekonomicky, nemusí být průchozí politicky, třeba proto, že to má své značné sociální náklady. Příkladem daňové výjimky, kterou prezident uvádí, je sleva na poplatníka, k jejímuž navýšení letos mimochodem došlo. Výjimkou je také třeba sleva na dítě. Letos je od druhého dítěte dále také tato sleva navýšena. Tyto slevy pomáhají především nízkopříjmovým vrstvám obyvatelstva. Pro ně zvýšení slev představuje vzhledem k celkovým příjmům razantnější přilepšení než pro bohatší. Zrušení těchto slev tedy sice zefektivní daňový systém, ale znatelně zhorší sociální situaci nízkopříjmových vrstev. To je třeba vždy dodat, když se hovoří o rušení výjimek.
Co se týče volání po obnovení vyššího zdanění příjmu fyzických osob, nachází prezident Zeman společnou řeč s institucemi typu Mezinárodního měnového fondu. Ty žádají to samé, neboť takzvané zrušení superhrubé mzdy, k němuž došlo loni, považují za příliš nákladný krok, jenž veřejnou kasu stojí daleko více, než jaký má přínos. Takzvané zrušení superhrubé mzdy totiž pomáhá zejména domácnostem bohatším, přičemž ovšem citelně prohlubuje zadlužení veřejných rozpočtů.
Proti zmrazení plateb na státní pojištěnce typu důchodců či dětí se již dříve ozvaly třeba zdravotnické odbory. A nyní tedy i prezident. Ten takové škrty považuje za příklad „tupého škrtání“. Objektivně je třeba říct, že jde spíše o problematické škrtání, neboť není po všech stránkách dotaženo.
Jak upozorňuje i Národní rozpočtová rada, pro zmrazení plateb, které představuje vůbec největší škrt, za 14 miliard korun, chybí legislativní opora. A navíc, pokud současně se zmrazením plateb nedojde k úpravě výdajů zdravotních pojišťoven, přenesou se náklady snížení schodku na ně. Opticky se tudíž sice sníží schodek státního rozpočtu, ale jenom proto, že se dopady tohoto snížení zatíží zdravotní pojišťovny. Jenže ve výsledku státní rozpočet i rozpočty zdravotních pojišťoven představují jeden systém. Systém veřejných rozpočtů. Škrtem za 14 miliard se místo státního rozpočtu jen zatíží jiná část systému veřejných rozpočtů. Takže pro daňového poplatníka, který ve finále vše platí, zůstane zátěž beze změny. Jinými slovy, nejde o „tupý škrt“, protože to zatím žádný škrt ani není.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
