Jako rodiče, kteří – neprávem – kárají učitele za to, že dává milovanému synáčkovi příliš špatné známky. Tak nyní působí přední evropští politici. Lamentují nad tím, že ratingové agentury – které známkují schopnost zemí splácet dluh – zle ohodnocují některé členy eurozóny.
Když v minulém týdnu jedna z nich, Moody’s, zhoršila celkový „prospěch“ Portugalsku, vedle Řecka či Irska další objektivně problémové zemi, označil to portugalský premiér Passos Coelho za „úder pěstí do břicha“. Prezident země Cavaco Silva zase uvedl, že k tomu nevidí sebemenší důvod. Rozlíceně reagovali i představitelé Evropské unie. Michael Barnier, eurokomisař pro vnitřní trh, dokonce žádal zákaz ratingového známkování těch států, které zrovna přijímají sanační pomoc. José Manuel Barroso, šéf Evropské komise, sám z Portugalska, se podivil nad tím, že neexistuje jediná evropská ratingová agentura. Naznačil též, že trhy pak mohou být vychýlené v hodnocení právě evropských zemí.
Samozřejmě, ratingové agentury mají zejména v důsledku finanční krize značně pošramocenou reputaci. V době před propuknutím krize chybně známkovaly nové a komplikované cenné papíry – zejména ty tak či onak navázané na americký nemovitostní trh, který byl zrovna kolosálně přifouknutý (i vinou pomýleného známkování ratingových agentur). Lze však dost dobře argumentovat, že známkování států (a jejich dluhopisů) je z pohledu ratingových agentur přece jenom mnohem jednodušší, zažitější a tradičnější činností než hodnocení složitých a takzvaně exotických cenných papírů – i proto lze předpokládat, že v tomto případě již ratingové agentury docela dobře odvádějí svoji práci.
Výše uvedená rozhořčená slova europolitiků tudíž dovolují učinit poměrně nelichotivý závěr o současných vůdcích Evropy – což je v kritické situaci, kterou Evropa prochází, obzvláště varující.
Zaprvé, europolitici jsou podle všeho hodně nervózní – a to by se politikům v takovém postavení stávat nemělo (či by to alespoň neměli dávat tak najevo). Status ratingových agentur je sice specifický, ale v základě to jsou soukromé společnosti. Politici by si měli odpustit – i kdyby samou nervozitou nemohli spát – komentovat rozhodnutí soukromníků (pokud je chybné, potrestá je trh – investoři již příště nebudou známkám agentur věřit). Celý problém tak opět dostává podobu střetu několika vyvolených (europolitiků), kteří „vždy vědí nejlépe“, a trhu. Přes všechny výhrady, které k trhu můžeme mít, nezapomeňme, že ceny (a třeba i hodnocení a známky), které se na něm ustavují, se takto ustavují na pomyslném průniku úvah, odhadů, přání či tužeb – správných i chybných – velkého množství jedinců – investorů, kteří své úvahy, odhady, přání či tužby podpírají vlastními penězi. Když tedy na trhu klesá známka udělovaná ratingovou agenturou či když stoupá cena pojištění dluhu té které země (což se minulý týden v případě Portugalska taktéž dělo – cena pojištění jeho dluhu vystoupala na dějinné maximum), je to signál, že skutečně mnoho, tisíce, ba desetitisíce zasvěcených lidí, kteří nesou své vlastní riziko, míní, že daná země je na tom bledě stran své schopnosti dostát závazkům. Cena pojištění dluhu (jež je na verdiktu ratingové agentury teoreticky zcela nezávislá) či momentální známka od ratingové agentury jsou tak jistě mnohem objektivnějším vodítkem než přání či názory několika europolitiků, kteří nenesou své riziko v tom smyslu, že by své činy podepírali vlastními penězi.
Zadruhé, europolitici si zjevně neověřují některá základní fakta. Stěžují-li si na neevropský původ klíčových ratingových agentur, pak by měli zvědět, že jedna z nich, Fitch Ratings, má ústředí jak v New Yorku, tak v Londýně, a hlavně to, že je momentálně většinově ovládána francouzským kapitálem, konkrétně pařížskou společností Finalac. Naznačovat pak – jak měl zřejmě v úmyslu Barroso -, že ratingové agentury jsou z důvodu svého původu na Evropu přísnější než třeba na Spojené státy, je směšné. A nejen to, i nebezpečné – nebezpečně to zavání tužbami po ochranářství, po nějakých ekonomických válkách – tedy jevech, které přispěly k propuknutí druhé světové války. Stejně tak je nebezpečné volání portugalských bankéřů po tom, aby vznikla evropská ratingová agentura – taková, která by patrně šla na ruku zájmům evropských politiků (a evropských bankéřů).
Když má synek (celý ten europrojekt) špatné známky, vyměňme učitele! Dosaďme takového, jenž bude známkovat, jak my chceme – tedy za každou cenu dobře! Tak nyní evidentně uvažují mnozí eurovůdci. Každý ví – a v duchu nejspíše i oni sami -, že to by teprve byla ta pravá pěst do břicha. Pěst uštědřená trhům, veřejnosti a vlastně i spravedlnosti jako takové. I proto, že jsou to oni, eurovůdci, kdo na špatné známky měrou vrchovatou v uplynulých letech zadělal.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
