Osud svou ironií nešetří ani slovutné ekonomy. James Tobin, již zesnulý laureát ekonomické Nobelovy ceny, uvedl řadu podnětných teorií a nových myšlenek. Svět si jej však nyní zapamatuje zejména pro jeho ideu daně z finančních transakcí. „Na tenhle nápad už za mých studií nebyl kdovíjak hrdý,“ řekl přitom autorovi blogu nedávno Mario Monti, bývalý eurokomisař pro vnitřní trh, Tobinův žák. Ke konci života Tobin myšlenku té daně zavrhl zcela. Nyní se tedy zřejmě otáčí v hrobě, když Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy takzvanou „Tobinovu daň“ vynášejí z ekonomických archivů na světlo světa.
Ekonomové – a nemusí jít hned o nositele Nobelovy ceny – vědí, že vlastně jakákoli daň pokřivuje trh, a dodatečné zdanění se tudíž z hlediska společnosti jako celku vyplácí jen tehdy, pokud jsou prostředky takovým daňovým výběrem získané užity s přínosem, který kompenzuje neefektivity z pokřivení plynoucí. Podle některých z ekonomů navíc k takové kompenzaci nedochází téměř nikdy a bylo by nejlepší nedanit vůbec či jen naprosto minimálně. To je sice čirá utopie, například i z důvodu existence současného státu sociálního blahobytu, aledobře ilustruje, proč je krok Merkelové a Sarkozyho právě v tuto dobu krajně nevhodný. Již dnes notně vylekané trhy totiž dále znejistí. Na rozdíl od jednacích salonků či zasedacích místností, rejdišť politiků, se na trzích pohybují investoři a další lidé s obstojným ekonomickým povědomím, kteří si většinou dost dobře uvědomují, že „Tobinova daň“ přinese asi převážně ony neefektivity, a nynější situaci tak nepomůže; ba právě naopak.
Však se také hned proti navrhované dani ozvali třeba představitelé bankovních kruhů. Málokdo soudný bude dnes bankéřům upírat jejich podíl na zavinění finanční krize, na niž nynější dluhová krize navazuje. Proč však bankéřům znepříjemňovat život zrovna teď? Vždyť evropský bankovní sektor dostává věru těžký úder, a to kvůli nemalému angažmá řady velkých evropských bank v předlužených periferních státech eurozóny, zejména pak v Řecku.
Trhy tak jsou dále pokřivovány, dále sešněrovávány. „Balíček“ Merkelové a Sarkozyho navíc obsahuje řadu dalších opatření, jež jsou podobně diskutabilní jako daň z finančních transakcí. Jestliže přijmeme tezi části ekonomů, že finanční krize byla zapříčiněna z valné části přebujelou regulací trhů, jejich přehnaným sešněrováním, nevěstí další takové sešněrování do budoucna nic dobrého.
Uvědomme si, že zatímco v případě finanční krize bylo ještě možno spekulovat, zda za ni může trh (třeba oni bankéři podcenivší riziko či nepochopivší nové, takzvaně exotické druhy cenných papírů), nebo stát (například ona přehnaná a chybná regulace), dluhová krize je mnohem jednoznačněji dílem politiků a státní byrokracie vůbec. Byla to prostě zejména rozhazovačnost vlád samotných, která je stáhla do červených čísel a některé dokonce dovedla na pokraj bankrotu (experimenty – v důsledku rovněž politického charakteru – typu jednotné evropské měny pak problém v mnoha případech dále vyhrotily). Firmy a podnikatelé by při tak mizerném hospodaření museli z byznysu dávno odejít, politici však nikoli – ti svůj pomyslný „byznys“, tedy svoji sféru působnosti, dále rozšiřují, čehož důkazem je nejnověji třeba právě „Tobinova daň“.
Ač jim trhy dávají novými burzovními propady najevo svoji nelibost, drtivá většina politiků to nereflektuje. Dokud politici nepochopí, že již nyní oklešťují trhy vskutku nepatřičně, uvědoměle se nestáhnou a jako ekonom Tobin nepozmění svůj názor (a nejen stran daně z finančních transakcí), přijde nejen ono pověstné druhé dno recese, ale hned též třetí, čtvrté, páté…
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
