Pokud nepočítáme děti do patnácti let, Češi letos za vánoční dárky utratí celkem zhruba 55 miliard korun. To je o něco méně, než pokud by nepanovala rapidní inflace a neúřadovala další vlna covidové pandemie. První snižuje kupní sílu lidí, druhé jim kazí náladu a odrazuje od vlastního nakupování, zejména v kamenných obchodech.
Jestliže ovšem Češi letos utratí za dárky právě „jen“ 55 miliard, i tak to znamená, že vánoční ztráta – ztráta z vánočního plýtvání – bude v Česku činit bezmála deset miliard korun. Za to by se dalo pořídit zhruba 67 kilometrů dálnic.
Oněch necelých deset miliard přesněji představuje takzvanou umrtvenou ztrátu Vánoc. V roce 1993 s tímto pojmem seznámil svět americký ekonom Joel Waldfogel. Před dvanácti lety v knize Scroogenomics (s podtitulem Proč byste neměli kupovat vánoční dárky) svůj odhad vánoční mrtvé ztráty revidoval, vyčíslil jej na osmnáct procent celkové částky vydané za dary. V Česku tedy letos jde o zmíněných necelých deset miliard korun.
Santa Claus totiž řídí nesmírně ztrátový podnik. Jen v USA každoročně „propálí“ zhruba dva roční rozpočty České republiky. Proporčně srovnatelných umrtvených ztrát dosahuje i tuzemský Ježíšek z toho samého podniku. Přesto se tenhle podnik, Vánoce, s. r. o., stále drží v byznyse. Ba co více, výborně prosperuje. A každoročně dokonce pořádně hýbe makroekonomickými ukazateli typu spotřebitelských výdajů.
Když nakupujeme sami pro sebe, každá koruna, kterou utratíme, nám pořídí uspokojení, které oceňujeme minimálně také jednou korunou. Spíše to však bude více. Proto ostatně nákup uskutečňujeme – zvyšuje naše uspokojení. Když však nakupují Santa nebo Ježíšek, vydaná koruna obdarovávanému často nepořídí uspokojení právě ani za tu korunu. Netrefí se do jeho přání a potřeb. Dar pak v krajním případě končí na půdě nebo ve sklepě, kde se na něj už jen práší. Dochází k obrovskému plýtvání. Místo 67 kilometrů dálnic posčítejme jejich ekvivalent v podobě nepotřebného harampádí z našich půd a sklepů.
Jak je tedy možné, že Vánoce dosud nezkrachovaly? Odpověď je prostá. Většina lidí se nepočítá mezi ekonomy. Kdyby svět obydlovali pouze ekonomové, Santa ani Ježíšek by neměli šanci. Už by dávno podnikali v jiných sférách, v jiných světech.
Nutno ovšem říci, že Češi jednají stále více „jako ekonomové“. Podle jednoho průzkumu Wüstenrotu začínají v ČR v posledních letech pod vánočním stromečkem stále více dominovat obálky s penězi na úkor překvapivých a kreativních dárků. Peníze letos daruje zhruba přes padesát procent Čechů. I proto, že kvůli inflaci a covidu, a souvisejícímu omezení výdajů za dárky, se budou snažit bližní obdarovávat praktičtěji. A obálka s penězi je svým způsobem tím nejpraktičtějším dárkem vůbec. Nicméně nehotovostní dárky budou v souhrnu samozřejmě stále vítězit i letos.
Z Waldfogelova výzkumu plyne, že obálku s penězi dávají pod stromeček nejčastěji babičky a dědečkové. Jsou již svým vnoučatům natolik generačně vzdáleni, že si jen málokdy troufají trefovat se do jejich přání a potřeb. Tím pádem se ale vlastně chovají „nejekonomičtěji“. Vskutku, darování hotovosti je nejlepším způsobem, jak nedopustit vánoční plýtvání. Radost z něj musí mít nejen ekonomové, ale i ekologové. Vždyť ono harampádí zpravidla zanechalo nějakou tu uhlíkovou stopu. Pokud by si lidé dávali pod stromeček výhradně hotovost, umrtvená ztráta vánoční bude nulová, neboť za peníze si pak obdarovaný pořídí přesně to, co potřebuje.
Jenže lidé nejsou ekonomové. Ekonomické modely mají někdy daleko ke skutečnému životu. Ilustrujme to na příkladu sněhové bouře. Poté, co ustane, obyvatelé zapadané vísky jsou celí lační po lopatách na odhazování sněhu. Někteří prodejci lopat učiní přesně to, co by jim poradil každý průměrný ekonom: zdraží. Inu, roste poptávka, tak proč nezvýšit cenu. Z pohledu běžného ekonoma neprůstřelná logika. Jenže tahle logika ve světě plném obyčejné člověčiny selhává. Prodejce, který v krajní situaci zdraží, o své zákazníky nakonec přijde. Náhle zdraženou lopatu si sice ještě se skřípěním zubů koupí, ale pro další zboží se následně naučí chodit k někomu jinému. Prodejce lopat je prostě zdražením ve vypjaté situaci rozpálil do běla. Zanevřou na něj. Což je ovšem pocit, se kterým běžný ekonom ve svých modelech nepočítá.
A právě proto, že svět překypuje člověčinou, Vánoce jen tak nezkrachují. Navzdory obrovské ekonomické ztrátě, kterou tenhle podnik každoročně generuje. Co ale vlastně myslíme onou člověčinou? I když to možná běžný ekonom vidí jinak, lidem nic lidského není cizí. Dárek je totiž vzkazem: „Mám tě rád.“ „Chci s tebou dělat zase byznys.“ „Až budete, paní šéfová, pane řediteli, příští rok rozhodovat, koho povýšit, tímto se Vám připomínám.“ Lidé jsou lidé, ryzí i vypočítaví, a vzkazy, které prostřednictvím podniku Vánoce, s. r. o., rozesílají, jim prostě stojí za to nezměrné plýtvání s tím spojené. Ať už dárek nakonec opravdu skončí v prachu sklepení či ne, vzkaz vyšle vždy. A ekonom si může rvát vlasy na hlavě, jak chce, hodnotu těchto vzkazů prostě do HDP nezapočítá.
Santových a Ježíškových služeb navíc mnohdy využívají i ti, kteří žádný vzkaz vlastně vyslat ani nechtějí. Jen je jim jaksi hloupé „stát opodál“. Ano, i dělat něco jen proto, že to dělají ostatní, je člověčí. Podnik Vánoce, s. r. o., má zkrátka všechny trumfy na své straně. A mít bude, navzdory krizím i pandemiím.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
