Tuzemští statistici dnes vydají svůj zpřesněný odhad výkonu české ekonomiky v letošním druhém čtvrtletí. Ten předběžný příliš nenadchnul. Ač totiž někteří experti vyhlíželi až desetiprocentní růst, realita byla méně růžová – 7,8 procenta. I když se jedná o stále nejvýraznější meziroční růst ekonomiky v celé české historii, skákat radostí z něj nelze. Vydatnému růstu totiž nahrává znatelně ponížená srovnávací základna loňského druhého čtvrtletí. Právě proto, že byla ponížená extrémně, čekal se extrémní růst – extrémnější, než jaký přinesla realita.
Mezinárodní ekonomové oslovení agenturou Bloomberg očekávají, že i zpřesněný údaj bude znít 7,8 procenta. Za očekáváním zaostávající růst české ekonomiky představuje tím méně příznivou zprávu, čím výraznější je další zásadní makroekonomický ukazatel – inflace. Ta bohužel naopak očekávání překonává. Letos koncem roku by mohla vystoupat až ke čtyřem procentům, nebo dokonce nad tuto úroveň, takže Češi by pocítili největší drahotu od roku 2008.
Předvolební téma
Inflace se pro své letošní nečekaně rapidní zrychlování stala už i předvolebním tématem. Opozice vládě vytýká, že rázně přilila olej do inflačního ohně. K přilití bezpochyby došlo. Vždyť rozmáchlé fiskální výdaje, provozní i investiční, podporují výdaje domácností, firem a samozřejmě, z „definice“ i státu, takže působí inflačně. Na enormně rostoucí dluh si kupujeme inflaci. No, neber to. Nahrávka na smeč opozici jak vyšitá.
Jenže to byla část opozice, konkrétně ODS, která loni na sklonku roku zvedla ruku pro takzvané zrušení superhrubé mzdy. Fakticky se zaměstnancům snížila daň ze mzdy. Mají více peněz v kapse. A část z nich utratí. Což je ale tedy opět inflační.
Hlavně je však třeba rozpomenout se na dění letošního února či března. To byl na spadnutí totální lockdown průmyslu. Pamatujeme? Na vládě tehdy chybělo málo, aby k němu došlo. Volala po něm třeba ČSSD, ale také odbory a mnozí vládní kritici. I když by šlo jen o uzavření podniků, které nejsou klíčové pro chod státu, paralyzovalo by to celou ekonomiku a růst ve druhém čtvrtletí by byl ještě znatelně slabší než nyní. Nějaký čas by totiž trvalo, než by po lockdownu průmysl znovu naběhl.
Podstatné je ale právě to, že totální lockdown se „vznášel ve vzduchu“. Kdyby nastal, bylo by vládní fiskální podpory zatraceně třeba. Už jen proto bez této podpory by dnes kritici vládě vytýkali zase to, že jim při lockdownu nedostatečně pomohla a prohloubila tak paralýzu.
Povaha fiskální podpory je jiná než povaha podpory monetární, kterou má v gesci centrální banka. Setrvačnost v oblasti fiskální, tedy rozpočtové, je mnohem vyšší než v oblasti měnověpolitické. Vždyť zatímco centrální banka může svoji základní úrokovou sazbu srazit ze dne na den, – stačí, když pro to zvedne ruku čtvero osob, někdy i méně –, státní rozpočet se bolestivě a dlouhé měsíce sestavuje na celý následující rok, nikoli jen na měsíce či týdny. EU dokonce uplatňuje sedmiletý základní rozpočtový rámec.
Jestliže nyní tedy kritici „pálí“ do české vlády s tím, že ekonomiku přehřála, hovoří z nich politika, nikoli věcnost. Vždyť pandemická situace se viditelně zlepšuje teprve snad od května. Ještě v prvním letošním čtvrtletí světová média horem dolem propírala fiasko EU s vakcinací. Panovala široká obava, že Unie s očkováním za zbytkem ekonomicky vyspělého světa fatálně zaostane, což ji poškodí i ekonomicky.
Apel na soudnost
Žádná soudná vláda si nevezme na triko vypnutí fiskální podpory ekonomiky v době, kdy se řeší vakcinační fiasko na úrovni celého kontinentu a kdy i podstatná část ministrů žádá totální lockdown průmyslu. Nyní se zdá, že už jsou tyto děje dávné. Ale je to jen pár měsíců. To je příliš krátká doba, aby se setrvačná fiskální podpora dostatečně omezila. Což samozřejmě není obhajoba dalšího lití peněz do ekonomiky na dluh, jen apel na soudnost. Navíc podstatná část inflace je „importovaná“. V Německu nyní inflace dosahuje takřka čtyř procent. Je ještě výraznější než ta česká. Tak výrazný růst spotřebitelských cen u našeho západního souseda nepamatují od roku 1993. Ze světa si tam dováží nejvíce inflace dokonce od 80. let. Ano, i v Česku je rapidní růst cen z velké části výsledkem vývoje v zahraničí. Za uzavírky v čínských přístavech, za globální „čipový hladomor“ nebo za kritický nedostatek kontejnerů pro námořní přepravu těžko může vláda v Berlíně nebo v Praze.
Vraťme se na začátek k horšímu než očekávanému ekonomickému růstu, který s největší pravděpodobností potvrdí i dnešní čísla ČSÚ. Bez vládní fiskální podpory by tento růst byl zřejmě ještě slabší. Nelze si tedy dost dobře stěžovat na to, že ekonomika roste příliš pomalu, a zároveň hořekovat nad rapidní inflací způsobenou vládními finančními injekcemi. Bez fiskální podpory, o níž si můžeme myslet cokoli, a která jistě svým dílem k inflaci přispívá, by růst byl velmi pravděpodobně ještě slabší.
Jestliže nyní kritici „pálí“ do české vlády s tím, že ekonomiku přehřála, hovoří z nich politika, nikoli věcnost.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
