Vládní záchrana ekonomiky se povedla nad očekávání. Ovšem nebyla zadarmo, účet za ni teprve přijde. Česká ekonomika měla v pátek velký den. Statistický úřad zveřejnil její růst za letošní druhé čtvrtletí, který je v meziroční perspektivě historicky rekordní – 7,8 procenta.
Čekalo se ovšem o něco více. Nejoptimističtější prognózy počítaly až takřka s desetiprocentním růstem. Například největší americká banka, JP Morgan, prognózovala expanzi 9,6 procenta. Prakticky všechny prognózující instituce – zpravidla domácí či zahraniční banky – předpokládaly růst převyšující úroveň osmi procent. V historii ČR dosud ekonomika rostla nejvýrazněji o 7,5 procenta, a to ve druhém čtvrtletí roku 2006.
Slabší než předpokládaný růst odráží pomalejší náběh ekonomiky, například v segmentu služeb, v době jejího jarního otevření. Zrcadlí ale především potíže, jimž čelí průmysl. Jedná se zejména o světovou přepravní krizi, postpandemické narušení mezinárodních dodavatelsko-odběratelských řetězců a s tím související dramatický růst cen přepravních nákladů a vstupních materiálů včetně například materiálů stavebních. Výpadky v dodávkách letos omezují výrobu například v největších tuzemských automobilkách.
Ostatně, v pátek zveřejnily čísla ke svému ekonomickému výkonu ve druhém čtvrtletí i největší ekonomiky EU. Zklamal výsledek Německa. Zato příznivá čísla vykázala italská, španělská nebo francouzská ekonomika. Německo doplatilo na totéž jako Česko, neboť je zrovna tak silně závislé na průmyslové výrobě a na mezinárodním obchodu. Zato země jako Itálie nebo Španělsko, jejichž ekonomika se více opírá o služby a turistický ruch, těžily z postpandemického otevření a návratu turistů.
Rekordní růst českého hospodářství je i tak vodou na mlýn vládním stranám. Ty si páteční čísla pravděpodobně zařadí do arzenálu předvolebních PR argumentů. Vězme ovšem, že rekordní růst je z velké části výsledkem loňského propadu. Loni ve druhém čtvrtletí, kdy vrcholil dopad pandemické situace na tuzemskou ekonomiku, se české hospodářství propadlo meziročně, tedy v porovnání s druhým čtvrtletím 2019, o takřka jedenáct procent. Na úroveň roku 2019 se tak česká ekonomika vrátí až v příštím roce. Za celý letošní rok vykáže nejspíš růst 3,5 procenta.
Předvolební PR mašinérie vládních stran ovšem verdikt statistiků o historicky rekordním růstu ekonomiky jistě ráda využije. To, že jde do značné míry o výsledek ponížené srovnávací základny loňského roku, je z hlediska PR totiž vlastně druhořadé.Idylka ve vichřici.
Zatímco tedy rekordní růst české ekonomiky je do značné míry jen výsledkem použité statistické metodiky kladoucí důraz na meziroční srovnání, o dalším zásadním zjištění z konce minulého týdne něco takového tvrdit nelze. Tím zjištěním je rekordní spokojenost českých domácností s vlastní ekonomickou situací.
Z šetření agentury CVVM, která na přelomu letošního května a června oslovila takřka tisícovku respondentů, vskutku plyne, že tuzemské domácnosti vycházejí se svými příjmy nejlépe v historii sledování, tedy od začátku tohoto milénia. A také to, že v posledních dvanácti měsících čelil obtížné finanční situaci historicky nejnižší podíl tuzemských domácností. V neposlední řadě pak z šetření plyne i to, že historicky nejnižší podíl českých domácností sdílí subjektivní pocit chudoby.
Je takřka k nevíře, že domácnosti v České republice jsou tak historicky nejspokojenější s vlastní finanční situací zrovna v době, kdy česká ekonomika prochází či se čerstvě zotavuje ze svého historicky rekordního propadu. Zásadní podíl na takovém výsledku má ochota vlády naší i těch zahraničních zachraňovat hospodářství, zaměstnanost a poptávku, ovšem za cenu enormního růstu zadlužení. Nárůst dluhu zkrátka umožnil vyhladit propad ekonomiky, resp. ztlumil nepříznivý dopad tohoto propadu na trh práce, zaměstnanost a celkovou poptávku.
České ekonomice zkrátka v čase pandemie pomohly programy jako Antivirus, kompenzační bonusy, odklady splátek dluhu či výhodné půjčky. A hlavně dluh, který to vše financoval a financuje. Dluh však představuje jen budoucí daně. Nikdo jiný než daňový poplatník jej splácet nebude, politici sami žádné peníze nevydělávají – i na jejich výplatu se skládá daňový poplatník.
Vládní politici nepochybně dosáhli svého, neboť sdílejí krátký horizont výhledu. Zajímá je vlastně jen čas „do voleb“. A v tomto čase už k žádnému ekonomickému otřesu s největší pravděpodobností nedojde. Zda bude mít enormní nárůst zadlužení dlouhodobé neúnosné náklady, teprve se uvidí. Nynější politiky to ale tak moc zajímat nemusí.
Rekordní spokojenost obyvatel Česka s vlastní finanční situací, kterou navíc ještě vykazují v době rekordního propadu celé ekonomiky, je opravdu silným PR argumentem vládních stran. Z krátko- a střednědobého úhlu pohledu to lze napadnout jen stěží. Vláda mohla z této perspektivy jen těžko zvolit účinnější postup. Paradoxně se tak Češi cítí za posledních skoro dvacet let ekonomicky nejzajištěněji v objektivně nejméně příznivé době.
Dluh zkrátka dělá divy a lze si jen přát, aby se nedivily také budoucí generace, až jej budou splácet.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
