Uprostřed léta zahajují země západního eurasijského výběžku zvaného Evropa zelenou revoluci. Z celoplanetárního hlediska je sice Evropská unie příliš malá na to, aby sama globální klima ovlivnila, ale to nevadí. Jde prostě o revoluci. Tedy o víru a ideologii. Propočty a racionalita jdou prozatím stranou.
Evropská unie minulý týden přelomově vykročila k tomu, aby se stala globální laboratoří opravdu hluboké a plošné dekarbonizace. Představila totiž masívní soubor návrhů nových opatření, jejichž klíčovým smyslem je jít příkladem světu, který se zatím tváří skepticky a raduje se z toho, že mu odpadne evropská konkurence. Opatření obsažená v klimatickém balíku ovšem současně mají značný potenciál zásadně proměnit život každého ze stovek miliónů obyvatel Evropské unie.
Nediskutuje se
Svoji zelenou revoluci zahajuje EU právě v polovině července, v době prázdnin a dovolených. I tak klimatický balík vyvolává bouřlivou debatu, která by, nebýt prázdnin, byla ještě bouřlivější. Nicméně k diskusím ještě čas bude. Klimatický balík musí být totiž schválený 27 členskými státy EU a Evropským parlamentem. Místopředseda Evropské komise Frans Timmermans při víkendové návštěvě Česka jasně naznačil, že o cíli se už nediskutuje. Teď už se prý má mluvit jen o dílčích změnách a úpravách.
Když jde o revoluci, jdou nějaké propočty stranou, pochopitelně. Nicméně, chce-li Evropská komise zachovat zdání, že o revoluci nejde, že se jedná o promyšlený, systematický krok, měla už teď předložit dopadovou studii klimatického balíku – studii hodnotící socio-ekonomický dopad na každou z členských zemí. Bez dopadové studie je rozhodování v tak komplexní věci vskutku jen záležitostí víry či ideologického přesvědčení. Takže pokud a dokud tyto dopadové studie Evropská komise nepředloží, je výraz „revoluce“ přiléhavý.
Daně, daně, daně
Každé odvětví unijní ekonomiky mají opatření z klimatického balíku přimět k výraznému uspíšení odklonu od fosilních paliv. Stěžejním cílem – o němž se tedy už nediskutuje – je snížení příslušných emisí o 55 procent v porovnání s rokem 1990, a to nejpozději v roce 2030. Unii by se splněním tohoto cíle otevřela cesta ke klimatické neutralitě v roce 2050. To znamená, že nejpozději za necelých třicet let by EU emitovala stejný objem skleníkových plynů, jaký by byla s to také absorbovat. Aby se tak mohlo stát, je třeba opravdu zásadně snížit hlavně emise oxidu uhličitého.
Právě proto jsou tu opatření klimatického balíku. Jedním z nich je rozšíření systému emisních povolenek také na lodní přepravu či na budovy. Dalším pak eliminace automobilů na spalovací motory, tedy na pohon benzínový či dieselový, a to do roku 2035. Evropská komise také koketuje s myšlenkou zavedení uhlíkových cel na dovážený cement, hliník či ocel. Na spadnutí je také daň z leteckých paliv.
Klimatický balík je zdaleka nejambicióznějším krokem, který kdy byl v historii lidstva podniknut. Už od roku 2035 by se v EU měla vyrábět čistě jen auta s nulovými emisemi, tedy například elektromobily. Znamenalo by to, že z aut se stane opět luxusní zboží pro bohaté lidi. Letecké společnosti zase budou nakonec muset zaplatit každou tunu oxidu uhličitého, který emitují, což výrazně zdraží letenky. A tak dále a tak podobně. Tak daleko jako EU ve snaze učinit ekonomiku klimaticky šetrnější nezachází žádné další hospodářství světa, i když Evropa produkuje jen osm procent C02. Jde přitom o akci, kterou má smysl dělat jen na globální úrovni.
Propad životní úrovně
Obyvatelé EU se tedy vskutku stanou součástí nebývalého společenského experimentu, který pro ně bude znamenat hlavně jedno: výrazné zdražování a propad životní úrovně ve jménu snížení několika procent CO2, což nezmění klima ve světě ani náhodou.
Klimaticky šetrnější technologie a postupy jsou dražší, jinak by se již dávno využívaly přirozeně. Politici – včetně revolucionářů Tim mermansova střihu – přitom sami žádné peníze fakticky nevydělávají. Disponují penězi firem a občanů, odevzdanými ve formě daní. Firmy a občané EU se přitom nyní budou potýkat se zdražujícími automobily, letenkami, byd lením, energiemi, ale i zbožím z dovozu. To vše a mnohé další v důsledku souboru klimatických opatření notně prodraží.
Soubor opatření se tak bude financovat z vyšších daní firem (i emisní povolenka je vlastně daň – daň z vypuštěné tuny oxidu uhličitého či jejího ekvivalentu) a občanů EU, dále na dluh – což jsou jen budoucí daně firem a občanů EU – a částečně také ze cla, tedy z daně na dovážené zboží. Na zavedené clo ale doplatí také občan EU. Pokud totiž EU uvalí daň například na levnější dováženou tureckou ocel, neboť její výroba dostatečně nesplňuje podmínky klimatické šetrnosti, daná turecká ocel o ono clo zdraží. O clo tedy zdraží také třeba automobil nebo stavba, při jejichž produkci se daná ocel využívá. To zase někdo zaplatí. Občan EU. Vždyť levnější ocel se nyní dováží právě proto, že je levnější. Její zdražení nutně zdraží i finální produkt.
Ztráta konkurence
Mezi lety 1990 a 2019 snížila EU emise o 24 procent, zejména díky zavedení systému emisních povolenek, které se zatím uplatňují v případě velkých podniků či elektráren. Snížení emisí o 55 procent v porovnání s rokem 1990 se tak nemusí zdát až tak nerealistickým cílem. Jenže každý další procentní bod redukce emisí si vyžádá postupně větší a větší oběti ze strany každého občana EU. Celé unijní ekonomice tak hrozí, že se osudově střelí do nohy. A že zdražování ji ochromí natolik, že ztratí citelně ze své konkurenceschopnosti ve světě.
Evropská ekonomika ve světovém měřítku přitom dlouhodobě upadá, citelně ztrácí na konkurenceschopnosti už nyní. Ekonomické chřadnutí Evropy má i často rezervovaný The Economist za „spektakulární“. Prvně v historii je podle červnového vydání týdeníku nyní 60 procent firem se světově nejvyšší tržní hodnotou z USA. Evropa jich má poprvé v novodobé historii jen méně než dvacet procent.
Obyvatelé EU se stanou součástí nebývalého společenského experimentu, který pro ně bude znamenat výrazné zdražování.
Hodnota firmy přitom z velké části reprezentuje inovativní potenciál. Vždyť se odvíjí od hodnoty jejích akcií. A jejich hodnota zase do značné míry vypovídá o tom, jak investoři věří v budoucí úspěšnost a ziskovost příslušné firmy.
Proč investoři méně a méně věří v budoucnost evropských firem? Především proto, že unijní ekonomika je předlužená a přeregulovaná, takže firmy ztrácejí schopnost inovace a ve světě jim ujíždí vlak. I když má EU světově nejsmělejší plány stran ozdravění klimatu, postrádá svoji Teslu a v nástupu elektromobility dlouho dýchala na záda Číňanům.
Klimatický balík EU její předluženost a přeregulovanost jen umocní, byť s bohulibým cílem.
EU může v důsledku představených opatření přijít o další podstatnou část své konkurenceschopnosti ve světě. Navíc, i když se takto fatálně ekonomicky střelí do nohy, není nikde zaručeno, že tím světu jakkoli pomůže z hlediska environmentálního. Pokud totiž ekonomiky typu USA, Číny či Indie nebudou postupovat tak ambiciózně jako EU v dosahování zelených cílů, EU sama nemá šanci celoplanetární klima příliš ovlivnit. Vždyť z globálního hlediska je Evropa geograficky jen nevelkým západním výběžkem Eurasie.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
