Minulý týden představené priority volebního programu ČSSD zřetelně dokumentují, že vládní strana po volbách bude usilovat o to, aby prudce rostoucí veřejný dluh spláceli zejména ti nejmajetnější. V tomto smyslu program naplňuje klasickou definici levicovosti. V některých případech však zachází na samou hranu, či dokonce za ni, toho, co je ještě v rozvinuté demokratické a svobodné společnosti běžně přijatelné.
Zvláště křiklavé je to v otázce bydlení. ČSSD totiž slibuje zavést „pokuty za dlouhodobě neobsazené byty“. Je otázkou, zda se již nejedná o útok na samou podstatu soukromého vlastnictví. Problematické je také to, jakým způsobem vlastně chce ČSSD zjišťovat, zda je ten či onen byt dlouhodobě neobsazený. Nebude takové zjišťování nepřípustným zásahem do svobod a soukromí občana? Vrátí se snad doba domovních důvěrníků, kteří budou příslušným orgánům bonzovat novodobé „keťase“?
V 50. letech byl za keťase, tedy za podvrtaný živel, za nepřítele socialismu a snad i za špiona Západu, označen leckdy třeba i obyčejný pekař. Jen proto, že doma ve sklepě – jaký pak div – přechovával více pytlů mouky, než bylo běžné. Měl se přece o mouku podělit s lidem. Sice by pak nebyl pekař, a nemohl lidem péct chléb či housky, ale to tehdy zaslepenci vidět nechtěli. Hlavní byla ideologie „všechno všem“ a „každému podle jeho potřeb“.
Je smutné, že sociální demokracie oživuje stíny 50. let. Protože v principu je jedno, zda člověk vlastní více pytlů mouky, než je běžné, nebo více bytů. Je to jeho či její majetek a měl/a by s ním moci nakládat dle svého uvážení, neporušuje-li zákon, ovšem. Pokuta za pouhé „vlastnění vlastního majetku“ je zcela nemístná zvláště tehdy, jestliže takové vlastnictví nevykazuje žádné negativní externality. Pokud majitel nechává svůj byt neobsazený, takové jednání negativní externality postrádá. Ale, samozřejmě, jestliže si někdo dokáže obhájit, že majitel ferrari jízdou v tomto automobilu šíří negativní externality u chodce, cyklisty nebo řidiče mnohem méně atraktivního vozu (označme takovou negativní externalitu třeba za závist), pak snadno má svoji negativní externalitu pochopitelně i byt v centru Brna či Prahy. Jenže na bydlení v atraktivní lokalitě neexistuje nárok, stejně jako na vlastnění atraktivního vozu ne. Za střechou nad hlavou je holt se třeba v krajním případě i stěhovat.
Pro řadu bohatších lidí je v době prakticky nulového úročení bankovních vkladů pořízení nemovitosti jednou z omezeného počtu „únikových cest“, jak si nenechat svůj majetek nechat požírat inflací. Ne každý bohatší člověk je gauner a zloděj. Drtivá většina bohatších lidí má svůj majetek díky vlastní píli, umu či pracovitosti, i když to zní jako klišé. Vždyť pokud by tomu tak nebylo, znamená to, že tuzemský právní řád a justiční systém je v takovém rozkladu, že nedokáže potírat prakticky žádnou „škodnou“. Takové fatální selhání by však demonstrovalo do značné míry opět hlavně jen nekompetenci ČSSD, která se na utváření právního státu v posledních třiceti letech podílela jako málokterá jiná politická síla. Navíc uvažme, že vlády ČSSD, nebo ty, na nichž se podílela, v uplynulých třiceti letech zadlužovaly Česko jako žádné jiné. A zmíněný prakticky nulový úrok na vkladech odráží částečně právě i předlužení jak české, tak zahraničních ekonomik. ČSSD tudíž buď dlouhodobě fatálně zcela selhávala, a tedy nemá už v žádné další vládě co dělat, nebo chce jiné líbivě a populisticky trestat za to, zač je odpovědnější ona sama.
Otázka pokutování neobsazených nemovitostí je v principu sporná i s ohledem na další majetkové položky, jichž se přitom pokuta týkat nebude. Například sběratelé automobilových veteránů totiž zřejmě nebudou pokutováni za to, že mají v garážích třeba několik desítek takovýchto vozů. Přitom tyto vozy v běžné dopravě nevyužívají, přičemž tím, že zabírají garážovanou plochu, snižují dostupnost garážových stání na trhu, čímž zvyšují jejich cenu pro všechny ostatní zájemce.
To je jistě jen jeden příklad z mnoha.
ČSSD ale zejména a především byla coby vládní strana u toho, když se v ČR v uplynulých desetiletích zbytečně silně zregulovala výstavba. Případně je spoluodpovědná za to, že stávající stavební zákon je nevyhovující.
Právě přeregulovanost výstavby, i v mezinárodním kontextu nadmíru dlouhá povolovací a stavební řízení, omezují nabídku nemovitostí na trhu. Tím pádem zvyšují tlak na růst jejich cen. Tempo růstu cen je kvůli tomu tak citelné, že některým z majitelů realit postačí nechat je neobsazené, neboť vydělávají pouze na vlastním kapitálovém zhodnocení. Tedy zhodnocují majetek dostatečně pouze samotným růstem ceny bytu, aniž by jej byli nuceni pronajímat. Pokud by ceny nemovitostí rostly pomaleji nebo stagnovaly, majitelé bytů by byli mnohem výrazněji nuceni je pronajímat, a vydělávat tak právě na pronajímaní – neboť k čemu jinému by jim pak vlastněný byt byl?
Klíčem k tomu, aby majitelé nenechávali byty prázdné, je zpomalení jejich cenového růstu, které způsobí hlavně pružnější nabídka a pružnější výstavba. Tu by podpořila kvalitní legislativa, tedy zejména připravovaný nový stavební zákon, pokud nakonec projde ve vhodné podobě.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
