Jako trenér mančaftu, který už v poločase ví, že zvolil vítěznou strategii. Tak působil guvernér České národní banky Miroslav Singer, když se v rozhovoru pro Hospodářské noviny ohlížel za dvěma a půl lety intervenčního režimu. Co na tom, že mančaftu dost možná zatím pomáhaly vnější příznivé podmínky, pomyslný vítr v zádech. Ve druhé půli se to opakovat nemusí. To už ale na lavičce bude jiný trenér, nejspíše Jiří Rusnok, na jehož bedra podle všeho padne klíčová zodpovědnost za „exit“ z intervence.
Nikdo nemůže zodpovědně prohlásit, že ví, jak ústup z intervence dopadne. Prostě proto, že s takovým opatřením chybí rozsáhlejší historická zkušenost. Není dost empirických dat, která by mohla být jakýms takýms vodítkem. Za takové situace se ale jeví o to odvážnějším vydávat probíhající zápas za vyhraný, byť jen mezi řádky. Možná ale určité siláctví jen maskuje nejistotu. Nalijme si čistého vína – centrální bankéř si nemůže dovolit působit nejistě.
Jistá siláckost čiší z několika Singerových výroků v daném interview. Jeden příklad za všechny. Za současnou, v jistých ohledech stále neutěšenou makroekonomickou situaci Západu, za takzvanou sekulární stagnaci, prý může nedostatek poptávky a basta fidli. Singer nepřipouští jiný pohled.
Třeba ten, že za stagnací stojí špatné rozmisťování (misalokace) kapitálu, podnícené uvolněnou měnovou politikou centrálních bank – a to zdaleka nejen v době po finanční krizi. „Misalokace plodí další misalokace,“ uvádí ve své studii z loňského prosince tým Claudia Boria z basilejské „centrální banky centrálních bank“, tedy Banky pro mezinárodní platby. Úvěrový boom, zažehnutý centrálními bankami, podle něj už před finanční krizí mohl dost dobře vést k tomu, že se zdroje (finanční i lidské) západních ekonomik plýtvavě přesměrovaly do nepříliš produktivních sektorů, třeba toho nemovitostního.
Nedostávalo se jich tedy v produktivnějších odvětvích, což způsobilo, že produktivita vykazovala určitou bezkrevnost právě už před krizí. A bezkrevně působí stále. Lidé jako Singer za tím bez zrnka pochyb vidí malou poptávku. Lidé jako Borio upozorňují, že může jít o výsledek uvolněné měnové politiky centrálních bank a jimi nafouknutých bublin. Přičemž to, co krizi způsobilo, je teď lidmi jako Singer užíváno k léčbě jejích následků. S podobně negativními důsledky, jako je bezkrevná produktivita a související stagnace.
Je třeba dalších studií, aby se prokázalo, kdo má pravdu. Zda Basilej, nebo Příkopy. V Basileji ale nesedí žádní hlupáci, takže jejich vývody si rozhodně zasluhují pozornost. Právě i v ulici Na Příkopě, kde ČNB sídlí.
Dokud tato akademická debata nebude uzavřena, je odvážné, ba silácké hovořit striktně jednoznačně, bez alespoň letmého připuštění také jiného vysvětlení. Ale opět. Možná, že ono siláctví jen cosi maskuje.
Vyšlo v E15.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
