Ministryně financí ráda vyzdvihuje, jak levně si Česko na dluhopisovém trhu půjčuje. Pravda je taková, že mezinárodní investoři za svoji půjčku na deset let žádají od české vlády třetí nejvyšší úrok v celé EU. Ještě vyšší úrok už žádají jen po vládě maďarské a rumunské. Vlastně nikdy v historii novodobé České republiky nepanovala taková situace jako letos, tedy že by už několik měsíců mělo Česko třetí nejhůře úročený dluh mezi všemi zeměmi, které tvoří současnou EU. Vždy na tom bylo lépe, zpravidla podstatně lépe, v tom smyslu, že mělo nižší úrok než daleko větší počet evropských zemí.
Kohokoliv intuitivně napadne, že relativně vysoké úročení dluhu české vlády je daní za enormní nárůst jejího zadlužení, související zejména se zrušením superhrubé mzdy. Tak tomu ale není. Veřejný dluh Česka v poměru k HDP sice letos i v příštích letech poměrně znatelně poroste, stále i v roce 2026 by měl být nižší než veřejný dluh všech dalších zemí visegrádské skupiny. A dokonce nižší než dluh německý, rakouský nebo finský. O zemích jako Francie, Belgie, nebo dokonce Itálie nebo Řecko ani nemluvě. Přitom všechny tyto země už nyní mají úrok na svém desetiletém dluhu nižší než Česko.
Svoji roli sehrává vyšší inflace. Ta je v Česku nyní čtvrtá nejvyšší v EU. Vyšší ji má pouze Polsko, Maďarsko a Rumunsko. Přihořívá. Vysoký úrok na dluhu vlády ČR zčásti jistě odráží právě i vyšší tempo růstu spotřebitelských cen. Rychlejší růst cen často chodí ruku v ruce s výraznějším nárůstem tržních úrokových sazeb a také úroků, které nastavuje centrální banka. Trh sází na to, že Česká národní banka svoji základní sazbu zvýší v nadcházejícím půldruhém roce o celý jeden procentní bod, což by odpovídalo čtyřnásobnému zvýšení této sazby o čtvrtinu procentního bodu. Naposledy trh na tak agresivní zvyšování sazby ze strany ČNB, čtyřikrát během osmnácti měsíců, sázel před deseti lety, jak vyplývá z úrovně rozpětí příslušných termínových dohod o úrokové míře a tříměsíční sazby mezibankovního trhu v ČR.
Jenže jenom inflace to celé nevysvětlí. Nejrychlejší v EU ji má momentálně Polsko, přesto jsou dluhopisy polské vlády úročeny mírněji než ty vlády české.
Česká republika je dnes prakticky jedinou unijní zemí, která netěží z umělého stlačování úroku na svém dluhu prostřednictvím centrální banky. Země eurozóny a Švédsko totiž už dlouhodobě provádějí kvantitativní uvolňování. Polsko a také Rumunsko a Chorvatsko začaly kvantitativně uvolňovat loni v době vrcholné pandemie, maďarská centrální banka svůj program odkupu aktiv za nově vytvářené peníze v té době obnovila. Dánsko, Bulharsko a Chorvatsko mají své měny pevně navázány na euro. Takže investoři do dlouhodobého dluhu těchto zemí mohou počítat právě s tím, že riziko menší, kolísavější národní měny nakonec zcela zmizí a úroky na dluhu sofijské i záhřebské vlády už bude stlačovat připravenost mocné monetární palebné síly Frankfurtu. Tato vyhlídka částečně stlačuje výnos bulharských či chorvatských dluhopisů už nyní.
Za poměrně vysokým úrokem na dluhu vlády ČR je třeba hledat vyšší inflaci, která ovšem odráží zejména vysoce nadprůměrný – na poměry EU – růst mezd v uplynulých pěti letech. A ještě podstatněji stojí za vysokým úrokem to, že Česku jako poslednímu ze zemí EU neulevuje od nákladů dluhu tištění miliard v podání centrální banky. Takto viděno, vysoký úrok na českém dluhu odráží – poněkud paradoxně – spíše pozitivní než negativní vývoj české ekonomiky.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
