„Žádný mozek není rozumnější než jeho nejslabší myšlenka,“ prohlásil kdysi Thomas Mason, americký novinář a spisovatel.
Ač je lidský mozek shlukem až 100 miliard neuronů, jedním z nezázračnějších výtvorů Matky přírody, slabším myšlenkám, nerozumům, se nevyhne snad žádná mysl. Ony nerozumy se dostavují tehdy, odchýlí-li se naše jednání od ideálu racionálního konání. Být stále racionální je asi tak nemožné jako být stále mlád. Stárneme však pozvolna, plynule a neustále, kdežto rozumy a nerozumy – někdo by možná řekl větší a menší nerozumy – se v mozku těkavě střídají dle momentální nálady, situace, informovanosti,… A zlé je, že tímto těkáním můžeme přijít o pořádné peníze. A někdo jiný je na nás vydělat – ten kdo se lépe vyzná v člověčích iracionalitách.
Už – vždycky tolik omílaný – pravěký člověk věděl, že je lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Že je lepší uklohnit třeba hraboše, než čekat týden, zmírat hlady, než uloví nějaký ten pořádný kousek opravdu chutné zvěřiny. Náš mozek je tak naprogramován stále. Odborně se tomu říká hyperbolické diskontování. Nelekejme se. Výraz „diskontování“ značí jen to, že v mysli „zlevňujeme“ statky, které nemůžeme mít hned, ale musíme si na ně počkat. Měl-li dávný lovec před sebou kus zvěřiny a mdlé maso z hraboše, samozřejmě se rozhodl pro zvěřinu. Jenže když tomu tak nebylo, když vytušil, že než nějakou tu srnečku uloví, může také pojít hlady, její pomyslná hodnota v jeho mysli zlevnila pod hodnotu hraboše, na němž si lze smlsnout celkem okamžitě. Výraz „hyperbolické“ pak značí, že čím vzdálenější budoucnost, tím nižší hodnotu zboží připisujeme. Dobrá zvěřina, máme-li ji již na talíři, má pro nás jistě vyšší hodnotu než zvěřina, kterou budeme mít na talíři třeba za sto padesát let. Její hodnota se limitně bude blížit nule. Jenže to, že lidé „zlevňují“ v mysli budoucnost, je vede například k tomu, že nesprávně odhadují své finanční možnosti. Tak se ostatně zrodila i aktuální krize – zejména Američané si na sebe brali příliš velké hypotéky v přesvědčení, že je bez problému splatí. Nesplatili.
Hyperbolické diskontování není jedinou iracionalitou v nakládání s penězi. Opět nemusíme chodit daleko od nemovitostního trhu. Představme si člověka, který splácí hypotéku a zařizuje si celý dům. Začne obývákem – zvolí si luxusní výbavu. Má ještě peníze a ceny nemovitostí rostou. Další na řadě je kuchyně. Ceny nemovitostí teď už začínají klesat a hrozí, že na hypotéce bude dlužit více, než kolik činí cena nemovitosti – nebo že nebude moci hypotéku splácet. Přesto si kuchyni vybaví luxusně. Místo toho aby šetřil, řekne si, že když už si jednou pořídil luxusní obývák, musí si dopřát luxusní kuchyni – přece aby se to „netlouklo“. Když už si koupil přepychový obývák, nepořídí teď kuchyni „z Ikey“. Odborníci tomu říkají klam utopených nákladů: utrácíme peníze jen proto, že už jsme je utráceli předtím – jsme loajální k rozhodnutím učiněným v minulosti, za jiných podmínek. I proto máme dnes krizi a ekonomickou recesi.
Kdekoho možná napadne, proč tedy neprodat luxusní obývák a z utržených peněz vybavit střídmě celý dům. Tomu ovšem v naší mysli brání další z iracionalit, již je takzvaný dispoziční efekt. Ten je pozorován hlavně ve finančnictví: investoři inklinují k tomu, ponechávat si aktiva, jejichž hodnota klesá – „už se to přece musí zlomit“, říkají si. Nejde však o přehnaný optimismus, nýbrž spíše o přehnaný strach přiznat si, že to budou muset holt prodat levněji, než koupili. Prodávat „obejvák“ v čase začínající krize, to znamená prodělat – proto se jej tedy budou držet, i když už je to nevýhodné. Ostatně, ze stejného důvodu hromadí lidé po garážích stará vydání magazínů a jiné serepetičky – i když už je jejich hodnota nulová, namlouvají si, že tomu tak není, že třeba jednou budou cenné.
Další patálie tkví v tom, že nemusí zůstat jen u luxusní kuchyně. Výrazem iracionální eskalace závazků označují psychologové situace, kdy kupíme průšvih na průšvih. Souvisí to také ze zpětnou racionalizací (iracionálních) nákupů. Když už mám luxusní obývák i kuchyni, pořídím si luxusní koupelnu a pak třeba i ložnici – i kdybych se měl po uši zadlužit, řekne si nešťastník.
Za dalšími nerozumy se vydejme do heren, kasín či stripbarů – i tam se ostatně řada lidí umí slušně zadlužit. Efekt denominace značí, že naší mysli vadí mnohem méně rozhazovat „drobáky“ – malé denominace – než bankovky vyšších hodnot. Striptérky vysoukají z mužů stodolarovku spíše pěti krátkými „klínovými tanečky“ na pokračování než jedním pořádným takovým číslem za „kilo“. Gamblerský klam připravuje o peníze u rulety. Padne-li třikrát po době červená, vsadíme na černou – červená série přece nemůže trvat věčně, mate mysl. Může. Šance jsou pokaždé přesně padesát na padesát.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
